Na Svatý: Soča, Gail, Noča 1.-6.7.10

Akce: Špuntový výlet

Obtížnost: WW III.-IV.

Zúčastnění účastníci výletu: Vraník, Fantoci, Klacek, Jarda.

Počasí: Jasno slunečno, super na širák, párkrát večer sprchlo.

            Máme nové loďky a tak padla kvůli rozježdění, volba na klasiku všech klasik Soču. Odjezd byl už ve středu v 18:00 a vše klapalo jako po másle. Jarda má subárko předělané na LPG a tak jsme naplynili v Nýřanech a hnali se po 20 na Salzburg, Vilach a Predel. Dorazili jsme něco po půlnoci a já vyndal karimatku a spacák a okamžitě usnul. Kluci trochu popili a pak taky padli. Budí nás modré nebe. Ráno jsme zajeli k Soče na snídani a já zjistil, že jsem vůl, protože jsem zapomněl vzít přechodku na VAR na velkou bombu a tak se čaj nekonal a snídaně mě trochu zhořkla. Žádná tragedie to ale nebyla. Koupili jsme v Bovci velkou bombu Coleman a bylo. Jen mě trochu hnětlo, že jsme sebou vezli dvokilovku zbytečně. Bloudili jsme pak kolem řeky a řešili co jet. S jedním autem je to vždycky o něco těžší. Já navrhoval hru na chudáka, jako řidiče, ale klukům se to nelíbilo.  Volba tedy padla na úsek Srpenice Slalomka Trnovo. Snáz se tady stopuje. Jarda byl zpátky coby dup. Je to pro nás stokrát jetý úsek, ale neokouká se. Jistota vody a krásné okolí vždycky potěší. Jízda byla bez problémů, jen Jarda nám na slalomce kousek zaplaval, ale bylo to bez materiálových a zdravotních ztrát, snad jen náhradní pádlo vypadlo z lodi, takže normálka. Kdo nekrysí jezdí pod hranice svých možností. My jsme si alespoň vyzkoušeli lovení a převoz lodi přes řeku na hopšňůře. Je se stále co učit. Jardovi to trochu vzalo morál a tak s náma nedal spodek „Otonu“. Dělal trenera, jak jsme přejmenovali chudáka, a jel se raději do Mariboru učit eskymáka. Snesení lodí na nástup je pořád stejně nepříjemné, ale koupel a pivko pak chutná převelice. Opepřil jsem si koupel skokem z velkého kamenu, divím se, že mě to nikdy nenapadlo. Jízda samotná byla super. Takhle v pohodě jsem se na vodě dlouho nesvezl. Sláva novým loďkám. Trochu ztrácíme respekt. Při vynášce lodí od vody jsem viděl prvně pracovníky státní správy, jak kontrolujou raft, co tam nemá co dělat a hned prověřili i nás, ale my jsme tam byli správně a platící a tak vše proběhlo k jejich a naší radosti. Jarda má toho eskymáka pořád nějakýho takovýho málo jistýho.

Na nocleh jsme se přesunuli do kempu na soutok a hned trochu nastartovali majitele Kovače místního kopačku odbarvenýho. Je to gel a vůl a příště jedem jinam. Alternativ je tu více, třeba i k Sašovi. Teď už se nám ale nikam nechtělo a tak jsme zůstali a Marťa to skousl. Večírek byl cedění rumu přes hrozinky a musel bejt dobrej, protože si ho nepamatuju a nic mě ráno nebolelo. Možná Jardu bolelo za krkem, protože usnul v autě.

Ráno bylo krásné prosluněné. Už večer jsme si předjednali chachary na pendl aut na horní Soču. Klaplo to, ale to neustálé čekání. Chvilku jsme s nima i jeli na vodě, ale pod bludištěm jsme dýl než 15 minut čekat nevydrželi a frčeli už dál sami. Škoda, měli v kolektivu jednu prýma křupku, ale co, jsme na vodě. Stejně měla sebou fotra bodyguarda. Horní Soča měla krásnou vodu, až s toho byla soutěska trochu zalitá. Prohlídli jsme ji, jeli volná a pak ji zhrkli, jen Jarda ji obnesl a Marťa si potrenoval zvedání u skáli. Mě přišla zadarmo. S Fantocim jsme stále nepocítili respekt. Před cílem nám Marťa vysekl divnou válecí krysu. Cesta dlouhá, šprajda dole, nohy venku a nacouvání na kámen, taková flákací klasika. Odpoledne jsme se přesunili opět na Srpenici I. a sjeli to až na konec slalomky v Trnovu. Teda Jarda nejel vůbec a a Marťa jel bez slalomky. Ale bylo to stále stejně hezký, jen síly už docházeli.

Na večer byl v plánu přesun na Gail. Volantu se chytil Marťa a Jarda se vcítil do role instruktora autoškoly. Já si s Fantocim otevřel víno a za chvíli už jsem Jardovi slintal do potahů. Jelo se podle GPS, takže přes Itálii cestami nečekanými. Začínali se trochu honit mraky, a když jsme večeřeli, spadlo na nás i pár kapek, ale nechalo se to vydržet. K večeři jsme měli baštu od Květušky a Jarda k tomu uklohnil bramborovou kaši. Mimochodem letošní stravování bylo všechno vychytaný a výborný, jen asi těstoviny s tuňákem byli smutný, vlivem nekvalitní konzervy. Ale Květy bašta byla mňamka přenáramná. Na Gailu jsme zajeli rovnou na vysedací místo nad Kotchachem a uložili se k spánku pod bukem. Jak řekl básník Fantoci: „Se slinou vinou pod bukovinou“. Kecali jsme celkem dlouho do noci a lítali meteority a nebe bylo tmavý a plný hvězd. Romantika hadr. Tuším tady jsme založili vodáckou skupinu Golden Rain. Zatím nemáme pevné stanovy, jen rádi močíme z výšky a nejlépe do řek. Takové symbolické spojení člověka s proudem.

Ráno jsem se stal řidičem já. Jarda s toho málem ještě trochu povyrost. Moc mě to nešlo. Do Maria Lugau jsem dojel a zpět do cíle na pendl taky. Stopování na Gailu je taková moje libůstka. Letos se zadařilo a i s výběhem na silnici, jsem byl na startu cca za hodinu na dvě auta. Vody Gail moc neměl, ale nechalo se to, na startu tuším 45 cm. Trošku jsme drhli. Vyklepal jsem něco z mého divokého klečení, ale dojeli jsme všichni bez vážnějších problémů. Jen Marťa hned pod Lugau, zkoušel nájezd do skoku inovativně bokem. Fantoci ho musel vylézt a nasměrovat ho ručně. Jo Špunt když chytne hranu, tak jede i kam nechce. Po dojezdu jsme si pod Bukem uvařili a po krátké poradě se vydali na Noču. Řídil jsem já a pomalu a nervózně. Jarda to dlouho nevydržel a před Bolzanem mě vyhnal od volantu. Kdyby si za to nesedl, dojedeme asi tak o půlnoci. Když jsme vjížděli do Val di Sol začínali se honit bouřkové mraky. Věděl jsem, že v Mezzanu u slalomky se nechá přespat pod mostem a tak jsme tam skončili. Noča měla hodně vody a celou noc hrozivě hučela, takže jsme na ni ráno koukali dost s respektem. Nehledě na to, že spaní u splavu není nic uklidňujícího. Rozhodli jsme se pro horní úsek s Cassiano do Dimaro. Převoz auta obstarával Fantoci a byl zpět docela brzo. Voda je to rychlá. Stav byl cca 30 kubíků. Velké vlny a občas nějaký větší válec, vracáky nic moc. Trochu to připomínalo jízdu za povodně. Před slalomkou je to v pohodě. Slalomka houstne a závěr slalomky, čistou WWW IV. jsme se rozhodli odjistit. Nejdřív jel Fantoci s Klackem a pak Já s Jardou. Klacek nás celkem vylekal. Úplně poslední velká vlnka ho sestřelila, ale zvládl to. Zvednul sice až na druhý pokus s jedním přidechnutím, ale zaplať příroda. Pak následuje cca 300 metrů WWW IV. a v tom by mu dobře nebylo. Já s Jardou jsme dali čistou dámskou cestu bez komplikací. Na dalším již zmiňovaném úseku WWW IV. si dvakrát zaeskimoal Jarda a vypadal docela vyflusle, ale to už se řeka sklidnila a tak jsme dojeli bez krysy. Dobrá byla jízda kolem raft centra. Taková masáž ega, protože na vodě ten den nikdo nebyl, ale raft centrum bylo plné slunících se kočiček a ty vstávali z lehátek, když jsme jako drsňáci projížděli nedbale po guruovsku kolem. I ortodoxní sjížděči vykroužili pár vracáků. Na výstupním místě šel adrenalin všemi póry. Zabalili jsme se a začali shánět informace o dolním úseku. Moc se nám to nedařilo a tak jsme se najedli a na druhý pokus jsme se dověděli v raft centru : „Dont worry“. Spodní úsek má být lehčí a hezčí, než vršek co už jsme jeli. Zajeli jsme se podívat ještě na nasedací a vysedací místo, abychom další den netápali. Uklidněni jsme se odebrali do noclehárny pod most v Mezzanu, protože už se zase honili mraky. Jarda uspořádal jeden geocachingový pokus a vzal nás sebou. Nějaká microcache u kašny ve vesnici nad Mezzanem. Místní strýc už z nás byl nervozní, jak jsme tam všechno omachťávali, ale neuspěli jsme. Dokoupili jsme nějaké víno ve sparu v Mezzanu a zalezli si pod most, protože už zase pršelo.

Druhý den ráno jsme dojeli na start do Mon Classica a Marťa jel s autem do cíle v Ponte Storri. Škoda že se nám nepovedlo zjistit vlaky, protože je tam celkem dobrej spoj každou hodinu. Takovej dobrej tip na příště. Marťa to zvládl stopem skoro jako vlakem. Nasedli jsme na vodu a náš vláček v přesném pořadí Fantoci, Jarda, Marťa a Já se vydal k cíli. Dodržujeme rozestupy a hledíme si bezpečné stopy. Voda není úplně snadná, a kdybych nevěděl, že je to lehčí úsek než včera i bych se trochu bál, takhle jsem ale v klidu. Po začátku WWW IV. a soutoku s T.Rabbies se ještě trochu přiostřilo a najednou nám plave Fantoci. Leknu se, ale co, stejně není moc kde zastavit, tak se ženu na pomoc. Teren je ale tak vydatnej, že to nejde. Tak ho jen předhoním a čekám co bude. Fantoci se statečně drží lodi, ale po cca 100 metrech uznává, že pádlo i loď nezachrání a plave s pádlem, ke břehu. Jarda se mu snaží pomáhat a zajíždí s ním ke břehu. Marťa a já lovíme loď. Po dalších cca 200 metrch se nám ji podaří dostrkat ke břehu a sama se zachytí ve vrbičkách. Vysedáme a ryvhle ji vážeme na házečku a táhneme na břeh. Okamžitě jak je na suchu vybíhám hledat kamarády. Dojdu až na místo, kde vylezl Fantoci na břeh, ale nikde nikdo. Tak se vracím k Marťovi a rozhodujeme se, že zkusíme loď převézt na druhý břeh na hopšňůře. Marťa přejede na druhou stranu a já se snažím jet za ním. Bohužel mu nedávám moc času a tak nestačí ani vystoupit a už jsem tam já s Hukou, která se mě v proudu převrátila a teď mě nemilosrdně táhne pryč. V poslední chvíli mě Marťa chytil za pádlo a zasekl za kámen. Loď jsme zkrátka vybojovali na druhý břeh a vydali se s ní hledat jejího majitele. Došli jsme zase až na místo, kde vylezl na břeh, ale nikde nikdo. Tak jsme se vydali po proudu a došli cca 2 km až k raftovému centru, stále nikde nikdo. Probírali jsme, co se mohlo stát a jestli jsou oba v pořádku a kde můžou být. Nakonec jsme se rozhodli vrátit na místo, kde jsme nechali Huku a čekat. Poseděli jsme cca 30 minut, a když se nic nedělo, rozhodli jsme se jet do cíle. Po ujetí cca 3 km nás najednou uviděl Fantoci ze břehu. Odlehlo nám, že je v pořádku a vysvětlili jsme mu kde má schovanou loď. Počkali jsme na něj, až dojede k nám a zbytek dojeli společně. Docela slušná voda, nezákeřná, ale hodně s kopce a hodně velkých válců a vln, ale dalo se to jet vše na oči na ojebátora. Před vysedacím místem je ještě takových menších cirka 50 metrů rapids. Trochu jsme řešili, jestli to jet, nebo už vylézt, protože k autu už to bylo blíž od místa ,kde jsme seděli bezpečně ve vracáku, ale nakonec jsme to sfoukli. Tady se buchnout by byl celkem fór. V cíli už čekal smutný Jarda. Bez lodě a pádla, ani do auta nemohl, protože klíčky jsem měl já. Rychle balíme a vydáváme se hledat jeho materiál.

Přesné znění Jardovo příhody neznám, ale dle toho co říkal si to představuji asi takhle. Když byli oba u břehu a Fantoci byl celkem fit, vydali se za námi. Fantoci po cyklostezce a Jarda po vodě. Fantoci nás z cyklostezky vidět nemohl a Jarda nás v místě, kde jsme lovili loď přehlídl a tak kolem nás profrčeli dál. Rybář kousek po proudu řekl Jardovi, že viděl jet kajak a tak usoudil, že jsme níž a jel za námi. Fantoci běžel. Když dorazili do cíle začal se Fantoci zase vracet, protože mu bylo divné, že by jsme byli tak daleko a Jarda nepochopitelně pokračoval dál. Přehlídl, že už je na vysedacím místě. Řeka má pak hodně vykřičníků a soutěska před přehradou je dokonce WWW V. Nevím přesně kde vykrysil, ale snažil se zachraňovat loď, když ale uviděl, že vjíždí do soutěsky na materiál se vykašlal a zachránil holý život a vrátil se pěšky do Ponte Storri.

Dle GPS hledá Jarda kudy nejlépe k přehradě a kde hledat věci. Pohled do soutěsky z mostu je úžasný a určitě bych se tam rád někdy podíval po suchu a někdy snad i na lodi. Cestu jsme našli neuvěřitelně lehce a dojeli s autem až k hladině přehrady. Bylo to sice přes zákaz a nějaké ty sady, ale riskli jsme to. Dva rybáři tam právě spouštěli člun na vodu a Jarda se je jal ukecávat, aby mu pomohli špunta najít. Neuměli ani slovo anglicky a tak to byla cekem legrační situace. Ale pochopili a nasedli do lodě i s Jardou a odjeli k ústí do přehrady. Byli pryč snad hodinu a půl, ale nakonec se vrátili s lodí. V ústí bylo prý moc naplavenin a dostat se k lodi, která tam byla nová a tedy na druhé straně naplavenin, prý byla hrozná lopota. Dal rybářům za pomoc malý bakšiš a my byli rádi, že jsme se tam nemuseli hnát na špuntech. Mimochodem koupání bylo naprosto skvělé. Nechápu jak z tak ledové a kalné řeky může být po pětistech metrech čisté a teplé jezero. Takže kromě pádla a potlučených nohou to dobře dopadlo. Překvapivě se v lodi objevilo náhradní pádlo, které se ztratilo na Soče. Bylo tam asi nějak zašprcnutý. Chtěli jsme pokračovat na Lammer, ale po tomhle zážitku a tak opotřebovaný a vzhledem k vzdálenostem, jsme usoudili, že bude lepší být o den dřív doma. Jarda statečně odřídil celou cestu a možná proto se teď neozývá, protože s toho musel onemocnět, nebo to někam napálil.