Längentaler Weiβer Kogel 26.-28.1.2013
Akce: skitouring
Obtížnost: střední
Zúčastnění účastníci výletu: Tarzan a kamarádi Pavel, Péťa a Hany.
Počasí: Jasno a mráz, pak vítr, v pondělí husté sněžení.
Konečně letošní zimu vyšlo slušné počasí v Alpách. Dokonce i lavinová situace se držela na dvojce. Domluva s kamarády klapla na jedničku. A tak jsme v sobotu ve čtyři odjeli z Plzně směr Praxmar. Odjezd nám trochu opozdil Pavel, protože si zapomněl doma jídlo. V Tescu nonstop ale rychle dokoupil a mohli jsme jet. Hodina a půl zdržení se nám ale nevyplatila a před Gapa jsme uvízli v tradiční frontě. Příště to chce vyrážet v 1:00 z Plzně. Vyhneme se tím dopravním zácpám a budeme mít celou sobotu na výstup. Takhle jsme začali stoupat až něco kolem jedenácté. Dospíme se pak večer. Stejně většinou zalejzáme už v sedm do pelechů. Pavel vybral oblast Stubaiských Alp a winteraum na Westfalenhausu. Jako znalému jsme mu věřili. Když jsme ale přijeli na parkoviště v Lüsens, zachvátila nás panika. Věděli jsme, že wintr je jen pro šest lidí a na parkovišti stálo odhadem tak čtyřicet aut. Bylo něco kolem jedenácté hodiny a slunce pálilo. Kousek za parkovištěm jsme už potkali první skialpinisty. Oba měli na batozích spacáky. Bylo jasné, že v chatě bude přeplněno. Výstupovka je celkem nenáročná. Na rozcestníkách píšou asi tři hodiny. Když jsem docházel k chatě, už tam byli dva lidé. V místnosti už byli hozené čtyři spacáky. Začal jsem alespoň větrat a chystat dřevo na zátop. Když dorazili všichni, kdo chtěli na Westfalenhausu nocovat, bylo nás dvanáct lidí na místnost velikosti větší garáže. Jeden samotář si to ale rozmyslel a vyrazil směrem k Winnebachseehütte. Rakouský páreček studentů se šel ještě projít a zalyžovat nad chatu. Odložili jsme si přebytečné věci a také jsme vyrazili na krátkou procházku. Hany zatím udržoval teplo kamen a šetřil sílu na vrcholový den. Když jsme se vrátili, bylo nás na wintr jen osm. My čtyři češi a dva rakouské studentské páry z Insbrucku. Tři drsní rakouští sněžničáři naštěstí začali stavět stan vedle chaty. Nálada byla výborná, v osmi lidech se dalo celkem pohodlně fungovat. Něco po sedmé hodině se ale ze tmy vynořili ještě další dva drsní Rakušané a hned začali vařit na kamnech vepřozelo. Stejně jsme se ale hezky porovnali a necítil jsem žádné napětí. Pohodoví lidé na horách se většinou nějak domluví. Pili jsme spoustu čaje s rumem a snažili se sbližovat národy.
Budíček na ráno jsme určili na šestou. První vyrazili posledně příchozí a pak jsme šli my. Studenti jako všude na světě zatím spali. Od chaty jsme museli kousek sjet do údolí. Báli jsme se, že bude problém s nasazením pásů na zmrzlé lyže, ale dopadlo to dobře. Pásy sice během výstupu zlobili mě a Péťu, ale nakonec nás dovezli až na vršek Längentaler Weiβer Kogel 3217. Na vrcholu jsme byli přesně ve dvanáct. Chtěl jsem zavolat domů a zjistit kdo vyhrál prezidentské volby, protože jsem moc fandil panu Schwarzenbergrovi, ale nebyl tam signál. Mrzelo mě, že celou dobu na vršku, jsem strávil místo kocháním se krajinou, honěním signálu a úplně zbytečně. Udělali jsme pár fotek a šli zpět k lyžím. Sjezd byl výborný jen v horních partiích. Níž už byla krusta a lyže se trochu kousali, ale stejně to byla nádhera. Půjčil jsem svoje lyže Hanymu a zkoušel to na jeho lehoučkých. Je to na nich dřina. Zvlášť mi dělala problém předozadní rovnováha. Na chatě jsme zůstali sami. Byla neděle večer a všichni se vraceli do práce a do škol. My měli ještě volno v pondělí. Odpoledne se ale začalo zatahovat a dost foukal vítr. Ten se večer uklidnil, ale stejně už zůstalo pod mrakem. Večer byl opět ve znamení velkého množství čaje s rumem. Od Jany jsem zjistil, že bohužel máme prezidenta Zemana. Co se dá dělat. Máme, co si zasloužíme.
Měli jsme na ráno naplánovaný Winnebacher Weiβkogel. Když jsem ale vyšel ráno čůrat před chatu, hustě sněžilo a tak jsem klukům řekl, ať klidně spí dál. Když se situace neměnila, rozdělal jsem v kamnech a začal vařit čaj. V klídku jsme posnídali zabalili cajk a čekali, co se bude dít s počasím. Sněžilo stále víc. Rozhodli jsme se pro ústup. Byla to hrůza. Všechny kameny včera viditelné byli jen tak pocukrované a stopy nebyli vidět vůbec. Napadlo už asi 15 centimetrů. Sjezd byl utrpením pro lyže i pro nás. Viditelnost byla padesát až sto metrů. Myslím, že jsme sebou po cestě plácli všichni alespoň jednou. Možná Pavel ne, protože ten jezdí opatrně a umí to. Já ležel asi třikrát. U auta jsme rychle naházeli věci do kufru a šli na jednoho weiβbiera do chaty Lüsens. Zhodnotili jsme výlet a plánovali hned další. Cesta domů proběhla klidně. Kamarádi děkuji za super akci.