Korytnice, Soča, Gail, Lamer 1.-6.7.2011

Akce: špuntový výlet

Obtížnost: WW II.-IV.

Zúčastnění účastníci výletu: Tarzán a kamarádi Klacek, Fantoci, Jirka

Počasí: Krásně jasno, teplo v odpoledních hodinách bouřky.

Vodní stav: Ideální stavy na všech tocích

            Odjezd v pátek večer po 18:00 hodině z ČOV. Vše klape jak má. Jedeme po silnici 20 na Salzburg a tradiční cestou na Vilach, Slovinsko, sjezd v Tarvisiu. Něco po půlnoci jsme na Lago del Predil. Jirka to odřídil celé sám v podstatě bez zastávky. U jezera už parkuje asi tak 20 aut Čechů a někteří bez nejmenšího ostychu i stanují. Dopíjíme víno z cesty a dáváme nějaké hrozinky. Snažili jsme se domluvit s někým na další den na vodu, ale byli to spíše větší skupiny a nebyli vůbec pružné a někteří borci byli vysloveně nesympatičtí. Ulehli jsme tedy na stůl a lavičky a oddali se snům. V noci byla docela dost zima. Musel jsem si zabalit nohy do bundy a stejně jsem měl ve svém letním spacáku dost zmrzlou noc.

Ráno byla všude mlha a slunce se klubalo pomalu a hlavně bohužel svítilo na druhý břeh jezera. Rychle jsme vyjeli za teplem. Nasnídali jsme se až na nástupním místě na Korytnici. Udělali jsme si také malou vlastivědnou procházku k pevnosti a plivnout do soutěsky. Doufali jsme, že se třeba objeví nějaká skupina, která by nám pomohla s dopravou, ale opět se neobjevil nikdo, s kým by se šlo domluvit. Martin tedy zajel do Bovce pro permit, koupil ho prozíravě na dva dni a auto nechal na soutoku. Stopem a trochu pěšky byl docela rychle zpět. My jsme zatím snesli všechny lodě dolů a prohlédli, jak vypadá prvních 100 metrů. Hlavně kvůli Jirkovi, umí už sice eskymáka, ale zatím ho nedělal nikdy v boji a odjetou má jen letošní Salzu. Začátek zvládl bez problémů a vypadalo to, že to půjde. Pod mostem se ale nalepil na skálu a první krysa byla tu. Odlovil se ale v podstatě sám a nebyl s toho ani nijak rozhozený. Zbytek Korytnice, až na soutok, už sjel bez zaváhání. Udělali jsme malou svačinku a pokračovali na horní Soču ze Soči. Převoz auta opět zajišťoval Marťa a zase byl dost rychlý. Návrat na Soču není po hlavní silnici a chce to trochu štěstí. Já jsem si zatím zkusil vyjet soutěsku, kam až to půjde. Dojel jsem pod sifon, který by se dal teoreticky ošulit horem, ale bylo by to asi o kýhák. Nicméně nad ním se dá bez problému zastavit a přenést. Příště zkusím, jak vypadá soutěska z vrchu. Horní Soča měla nízký stav, ale klíčová místa se dala jet bez problémů. Hned po startu nás v kempu zastavila partička Slovinců slavících návrat kamaráda z Afghánistánu a naplnili nám lodě pivem, tak jsme jim dali jednoho Gambrinusa na výměnu. Drama začalo až po chvíli šoupání mělčin. V bludišti nám bohužel Jirka dal dvě krysy a málem přišel o loď, která se zapasovala mezi kameny, ale podařilo se nám ji uvolnit. Poškodilo se ale zadní madlo na lodi a urval se špunt, který bohužel vzala voda. Doufali jsme, že Pája Sikyta nebude moc nasraný a Martin operativně vytvořil špunt z vrbového klacku. Další těžší místo jsme nenechali radši Jirku ani prohlédnout, aby nepanikařil a jeli ho hned na oči a dal ho bez vážnějšího problému. Pak už byla jen soutěska a tu raději obnesl. V soutěsce dal krysu bohužel zase Martin. Nějak ho to pod nájezdem namáčklo na levou skálu a bez boje raděj opustil loď. Myslel jsem, že se mi podaří loď dotlačit na prostředním bazenu ke břehu a že už ji tam zvládne, ale byla plná vody a mě se ji moc nepodařilo zbrzdit, než se stačil postavit, podrazila mu nohy a tak si zaplaval i zbytek soutěsky. Sobotní skore bylo 3:1 pro Jirku. Martin skončil už na soutoku a objetavě pro nás dojel na Čezsoču. Jirka si tak mohl dát ještě tréninkově kousek řeky a pocvičit eskymáka. Trochu se začalo horšit počasí a tápali jsme kde se ubytovat. Ještě na parkovišti v Čezsoče jsme uvařili Fantociho gulášek od Eriky a rozhodovali se, kde složíme hlavu. Nakonec vyhrála osvědčená klasika a skončili jsme u Saši v kempu Vodenca. Zkoušeli jsme navázat zase nějaká přátelství a už to vypadalo slibně, že budeme mít převoz na Otonu, ale nějak jsme tomu moc nevěřili. Vyměnili jsme si alespoň telefonní čísla, a že si odpoledne po druhé hodině zavoláme. Jinak večírek byl v duchu vína, hrozinek a náboženských diskuzí. V noci mi byla zase trochu zima, a tak jsem si oblékl svoje hydro kalhoty a trochu se zapařil. Pak už to šlo, ale ráno jsem smrděl jako ze siláže.

Probudili jsme se do krásného slunečného rána. Snídani nám okořenil Sašův plch. Podal si dost výraznou přihlášku do našeho klubu Golden Rain a to tak, že nám pochcal chleba a Jirkovi ruku, přímo u stolu. Je to náš čestný předseda. Nedělní program byl stanoven na úsek Boka - Trnovo, kdo bude mít chuť slalomka a odpoledne Otona - Kobarid. Řidiče dělal tentokrát Fantoci. Všude byla hrozná spousta lidí a raftů a hodně Čechů, takže s převozem měl docela pohodu. Jirka se opět projevil jako dopolední jezdec a po tréninku eskymáků na oleji se mu pod nájezdem do soutěsky podařilo poprvé zvednout v boji, což jsem opravdu nečekal, protože na klidné vodě zvedal tak s dvaceti procentní úspěšností. Soča měla stále spíše nižší stav a tak jsme si to všichni užívali. Marťa bohužel při blbnutí ve vlně nějak neodhadl vracák a nalepil se tak blbě pod skálu, že s toho byla jeho letošní další krysa. Zvedat ale nabylo kde a může být rád, že se s toho vůbec vykopal. Kdyby Jirka nezařval, ani bychom si nevšimli, že je pod vodou. Slalomku Jirka raděj nejel, ale udělal nám pár hezkých fotek a spoustu horších. Po dojezdu jsme si dali svačinu a zkoušeli se domluvit s vodáky pod slalomkou na odpolední Otonu, ale opět nikdo nejel tím směrem. Mimochodem byl mezi nimi i Zajíc týmový jezdec ZET. Zkoušel jsem volat našim novým kamarádům z Ostravy, ale nikdo to nezvedal. U Otony je převezení auta trochu horší, ale Fantoci byl opět výborně rychlý a tak jsme ani moc nečekali a mohli začít snášet lodě, což je dost utrpení. Už nahoře jsme potkali jednoho známého, který tu s námi jednou jel horní úsek za dost vysokého vodního stavu. Dole u řeky jsme poslali Jirku, aby si raději nasedl až pod sifonem. Letos na jaře stál život jednoho vodáka z Německa, ale za stavu vody, co byl, to vypadalo bezpečně. Skočil jsem si letos, stejně jako loni z velkého kamenu na nástupu a musím říct, že je to vážně prda o hladinu. Bohužel Jirka potvrdil svou pověst dopoledního jezdce a hned po startu se nám vysypal v jednom těžším místě a dal si docela slušné kolečko bez lodi ve válci. Naštěstí ho to pustilo po pár vteřinách, protože jinak bych musel zajet za ním a nevím, jestli bych mu pomohl a nebo bychom tam rotovali dva. Hned v zápětí přidal další krysu a nám bylo jasné, že brát ho na takhle těžký úsek byla blbost. Nicméně přežil to ve zdraví jak na těle, tak na duchu a tuším potrénoval i nějakého toho eskymáka v boji. V cíli jsme si dali hygienu a pořádně se vydrbali. K večeři jsme měli lečo od Fantociho a bylo dělané s láskou. Pak jsme se přesunuli na klasický rituál chlazení vína na soutoku a dali si tradiční soutěžní kamenování kamenů na břehu Korytnice. Procházku po okolních kempech jsme okořenili nějakým tím šmírováním u dámských toalet, jak je naším tradičním zvykem. Večírek byl opět na vínu a hrozinkách a už jsme ani nesháněli nové známosti.

Pondělí jsme řekli, že budeme jezdit na nejhezčím úseku Srpenica Trnovo, aby Jirka něco potrénoval, a nás tenhle úsek taky baví nejvíc. Řidiče dělal Jirka, i když byl menší provoz než o víkendu zvládl to super. Dali jsme to i se slalomkou dvakrát. Toho dne Jirka asi ani nekrysil, protože si to nepamatuju. Další řekou na programu měl být Gail a tak jsme opustili slunné Slovinsko a vydali se do Rakouska. Počasí se nám cestou trochu horšilo a v Kötsachu i trochu poprchávalo. Zajeli jsme na naše oblíbené místo pod buk k řece mezi Sankt Jakob im Lesachttal a Podlanigem. Udělali jsme večeři a popili něco vína a snědli něco hrozinek a kecali o problematice rozvojových zemí a humanitární pomoci. Na spaní jsme postavili raději plachtičku z mého ponča a Jirka stan, abychom pojistili korunu buku, ale nebyla třeba a ráno ji Martin hned po rozednění strhl, abychom nedráždili místní domorodce.

Ráno bylo zase nádherné. Na Gail jsem vždycky převozník auta já, vlastně ani nevím proč. Kdysi se mi tady povedl nějaký dobrý stop a nějak se toho nemůžu zbavit. Ale letos jsem se na to i trochu těšil. Při cestě na start se Jirkovi trochu nelíbil můj styl jízdy, ale dopadlo to dobře. I cesta zpět byla v pohodě a měl jsem moc štěstí, hned dole u řeky, po zaparkování auta, jsem chytil sekáče sena, kteří mě hodili na hlavní silnici a tak jsem letos nemusel ani běžet do kopce, což je dobře čtvrt hodina k dobru a ušetřená spousta sil. Tak jsem se alespoň proběhl do Podlanigu na lepšího stopařského fleka a už asi páté auto mě svezlo až na nástup do Maria Lugau. Celé mě to trvalo asi hodinu a pět minut. Gail měl vody o trochu míň, než bylo třeba a tak jsme trochu drhli, ale dalo se to. Na řeku jsme nasedli nad stupněm u vodočtu a přesvědčili Jirku, že ho v pohodě dá. Koukl se, jak je to snadné v našem podání, ale moc hezky to nedal. Při dopadu byl moc v záklonu, udělal svíčku a převrátil se. Je tam taková provzdušněná voda, skoro válec, takže jsem čekal, že půjde hned ven, ale neuvěřitelně v pohodě se srovnal a posla tam eskymáka na první pokus. Pro mě nepochopitelné! To sou nervy! Bohužel si to hned po chvíli pokazil a dal další krysu. Málo vody, kámen z boku, špatný náklon, není jak se srovnat a jde se ven. Navíc si přitom natáhl rameno. Kousek pod nástupem býval takový efektní příjemný kolmý skok, ale nějak se rozvalil a stala se s toho docela taková nehezká úzká skulina vedle šutru vprostřed řeky, nicméně dá se jet zprava i zleva. Fantoci tu uděla Marťovi nejhezčí fotku výletu a Jirka to raději obnesl. Jirka přidal ještě nějakou tu krysu, ale vždycky na takových místech, které nebyli nijak dramatické, jen tam bylo málo vody a nemohl zvedat, jako ten první případ. Několikrát ale také zvedl a to jednou dokonce bez pádla, které pak vytáhl, jak kouzelník, pod lodí, pomohl si trochu o dno. Těsně před cílem zvedl naposled a to až na třetí pokus, ale musel to dotáhnout o dno. Nicméně je to bojovník. Klíčová místa jel bez ztráty kytičky, jen asi žebra ještě napůl obnesl a napůl sjel. Stále moc nerozumím tomu, že těžší místa dává a triviální mělčiny ne. Další a poslední řekou na programu byl Lamer a jeho soutěska. Cestou v Kötsachu jsme dokoupili něco jako hruškovici, protože už nám došel alkohol. Řidičem jsem stále já, ale moc radost s toho nemám, jsem unavený a tak asi po půl hodině, kdy jsem málem sjel při makrospánku ze silnice, se nechám střídat Jirkou, který to dojíždí suše až na Lamer. Cestou zase začíná dost pršet a všude se honí mraky a taky se ochlazuje. Jedeme jako loni na osvědčené spací místo nad Voglau, které nám ukázal Jarda a stavíme stříšku z mého ponča. K večeři byla výborná polívka. Recept je vskutku originální. Dvě nakrájené cibule, jedna klobása, kulajda z pytlíku, přivézt k varu, francouzská z pytlíku a nakonec dvoje čínské nudle ňami ňami. Večírek je tedy tentokrát na hruškovici s kouskem jablka do skleničky a dopíjíme zbytky piva. Témata jsou opět krutě filozofická. Stále sledujeme stav řeky a doufáme, že vody moc nepřibude. Déšť se v noci uklidnil a nakonec usínáme již tradičně, Jirka ve svém stanu a my pod plachtičkou.

Se vstáváním nám pomáhá něco okolo šesté hodiny slušná průtrž mračen a rychle se přesouváme do auta. Nikoho nás ani nenapadlo, že by se dalo jít k Jirkovi. Nějak to doklepáváme na skrčence až do tři čtvrtě na osm. Když vstáváme definitivně, je zase už hezky. Po snídani přejíždíme na nástupní místo. Na vodu ale jdeme už jen dva s Fantocim. Jirku bolí rameno a Martin je nějaký nakřáplý. Mohli jsme nasednout ještě o kousek níže, prvních pár kilometrů za nic nestojí. Vodočet měl tuším stav 61. Malá soutěska je už ale docela hezká a místy bych jí tipnul i na trojkové stupně. Velká soutěska je za to šupec náramnej. Docela jsem byl nervózní, co mě čeká a raděj jsem si odskočil na velkou ještě těsně před. Dali jsme to ale zkušeně se dvěma prohlíženíma bez ztráty kytičky. Nicméně tah vody mě dost překvapil. Už začátek přes tři slušné válce a pak pasáže, v kterých nebylo moc místa na chybu. Přišlo mi, že spoustu toho musím jet na přes ruku. Před koncem jsme poslední stupeň málem přenesli, protože dost táhl pod skálu, ale nakonec jsme ho oba procedili. Letos zatím můj určitě největší vodácký zážitek. Balíme v euforické náladě, plni dojmů a rozechvění. Kluci mysleli, že budeme chtít ještě jednou, ale ani jednoho z nás to nenapadlo. Pak už frčíme domů. V řízení se střídá Martin s Jirkou a rozhodujeme se pro cestu přes Budějovice. V Budějovicích jdeme na oběd k Carovi a prohlídnout jak pokročili se stavbou kanálu. Snad to budou příští rok mít. Výlet byl bomba. Doufám, že Jirka bude dobrej člen, lidsky mi sedí dost a vypadá, že nadšení a talent je tam taky, tak jen ten čas aby byl a víc takových akcí.

Fotky z akce jsou na adrese:

 https://ko1ko.rajce.idnes.cz/Korytnice,_Soca,_Gail,_Lamer_1.-6.7.2011

Na příště:

• Neměli jsme výstražné vesty pro všechny členy auta, což je v Rakousku povinné.
• Musíme sehnat novou celtu 4x5 m.
• Spaní na divoko je ve Slovinsku reálné.