Konečně se vydáváme na asi tři roky plánovanou akci NONSTOP VLTAVA

            Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, pravda ne, na pokraji smrti vysílením, také ne, ale přece jsme to nedokázali. Nicméně stálo to za to? Rozhodně ano, jsme plni dojmů a zkušeností, které můžeme zúročit ve svém osobním životě. Například - Zima je holt zima a naše expediční balení příliš úsporné. Takže už víte, že jsme nedojeli, ale proč přátelé?

            Přípravě jsme věnovali neuvěřitelné úsilí. Jen logisticky zajistit dopravu byl problém. Představte si, že vás někdo požádá, aby jste ho odvezli ve čtvrtek večer asi tak 200 km jen tak na otočku. A nebo aby jste pro něj přijeli, kdykoliv během víkendu, kdy vám zavolá, někam kam dojede a v hodinu naprosto nepředvídatelnou. Díky vám kamarádi Františku a hlavně Luboši, že jsi nás nenechal umřít (hlavně mě) zimou a dorazils v rekordně krátkém čase na zoufalé volání o pomoc.

            Akce jsme se zůčastnili Já, Švejk a kamarád Péťa Polívka. Neodpustím si vzpomenout , že místo Péti měla jet Ička, ale zaplať bůh, že jel Péťa. Jako loď jsme  bohužel po odřeknutí Vodnáře od pana Sikyty museli použít Orlici našich rodičů, takzvaného Voraně (neboť hodně zatížený zanechává po sobě v písečných řekách krásnou brázdu). Švejk ho ještě den před odjezdem zalepil a moc do něj ani neteklo. Jako lože pro spáče jsme použili nafukovací matračku, používanou na stanových táborech za našeho mládí, doplněnou o pytel na mrtvoly US a spacák s dutých vláken. Lože bych řekl že se osvědčilo. Tak co tedy selhalo? Oblečení. A hlavně boty. Byli jsme oblečeni jako na motýli, já měl kupříkladu lyžařské kalhoty a na horní část těla pouze teplákovou bundu, šusťákovku na vodu a plovací vestu, ostatní byli oblečeni podobně, aby jsme byli co nejlehčí. Boty jsme si vzali se Švejkem neoprenové a ta zima jaká je v mokrých neoprenkách, které máte na noze celou noc je nepředstavitelná. Příště si beru vaťák pohraničníků a poctivé pohory, stejně se musíme udržet na suchu. Lyžařské kalhoty se mě docela osvědčily. Jídlo jsem taky docela podcenil, rozhodně by mě nevydrželo až do cíle. Příště dva lovečáky a musli tyčinek a čokolády taky musí být více.

            Po malých problémech organizačních v Plzni, kdy jsme ztratili cirka třičtvrtě hodiny, díky tomu, že jsme se museli vracet pro zahrádku na ZXo kterou jsem nechal v práci. Ostatek přepravy už proběhl podle očekávání. Tak konečně k samotné plavbě. Do Lenory jsme dorazily kolem 18:00 a zhodnotili řeku  pro naši starou Orlici nesjízdnou. Tak jsme odjeli potupně na Soumarák, protože jak praví klasik, není to už tak chlapácké. Během deseti minut jsme ze strachu s ekologů byli na vodě a uháněli k Lipnu. Okolo stojící čundráci na nás koukali a varovali nás před ekoteroristy. Prvního spáče jsem dělal já. Rychle se stmívalo a četné mělčiny a zatáčky byli čím dál zákeřnější. Naše čelovky nebyli z nejkvalitnějších a tak nám cesta moc neutíkala a museli jsme často couvat. Kvůli mojí o něco větší háčkařské zkušenosti jsem se prohodil s Péťou někdy po setmění, aby jsme rychleji reagovali na některé zákeřné kameny. Orlice je loď která opravdu drží směr. Těsně před Lipnem nás díky nízké hladině Lipna docela překvapilo místo WW II, ale statečně jsme ho sešoupali poslepu středem. Loď stále jen mírně prosakovala. Na Lipno jsme dorazili hodně psychicky nalomení a zmrzlí. Najedli jsme se a vystřídal se na spáči Péťa se Švejkem.

            Lipno nás rázem okouzlilo. Ticho, zrcadlová hladina, hvězdy a měsíc. Nejkrásnější byli pasáže kdy se jede přímo na obrovskou vodní plochu a před sebou vidíte jen v dálce tmavší horizont, který odděluje nebe od lesa, a nad ním jsou vidět hvězdy. Bylo nádherné počasí a asi se i trochu oteplilo, zkrátka jsme se rozhodli, že Lipno přepádlujem a užijem si to. Na navigaci jsem měl mapu s cyklo atlasu a buzolu. Ale čelovka mě jen tak poblikávala a tak mě zbyla jen severka a mapa v pološeru. Naštěstí ani ráno nepřišla mlha a tak se mě povedlo zajet docela rovně, jen před zúžením jsem sjel zbytečně moc jižně, ale to byla minimální zajížďka. Také nám do lodi skočila ryba, jen tak si pádlujem, projíždíme kolem jednoho výběžku okolo mělčina a najednou šplouch a u nohou se mě mrzká čudla asi tak 15 cm, po tmě ani nevím co to bylo. Jen jsem ji chytil a vrátil zpět do vody, ale jak mě pak smrděla ruka. Nejhorší byla koncovka jezera, už jsme doufali že budem u hráze a stále se to nějak táhlo a byli jsme úplně zdřevěnělí, ale nechtěli jsme hrdě od švejka nikdo vystřídat. Nakonec jsme to samozřejmě dokázali a dovlekli s k hrázi. Lehce jsme posnídali a za žertování, o tom že jsme si zlepšili naše tréninkové časové a kilometrové průměry na vodě, jsme naložili loď na kolejda a vyrazili k Vyšáku. Musím uznat, že kdyby celou cestu neodtáhl Švejk loď sám, tak jsem asi skončil už na Lipně. Prvně v životě jsem spal za chůze. Vždycky jsem viděl Švejka asi padesát metrů před sebou a tak jsem vyrazil že ho doženu. Došel jsem ho asi tak na deset kroků a pak si chvilku nepamatuju, a když jsem se probudil byl zase padesát metrů přede mnou. Tak se to několikrát opakovalo. Udělali jsme si alespoň jednu exotickou fotečku s lodí v lese na silnici.

            Ve Vyšáku jsme v kempu potkali kamaráda Milunu Ouředníka a jen tak poklábosili. Myslel si že jsme přijeli na čištění Vltavy, ale tam jela jen naše Ička. Taky nás zval na Maraton, ale to jsme odmítli, že jsme na delší tratě. Tuším v deset jsme sedli na vodu a vyrazili dál, prohlásil jsem, že mě čokoláda a Milunovo ksicht tak probrali že budu pádlovat dál. To byla moje třetí chyba, po zdržení startu a špatné volbě oblečení. Měl jsem se raději vyspat. Další spáč byl teda Peťa. Počasí bylo zase nádherné a tak jsme si to pelášili, vody bylo údajně kvůli čištění méně, ale jelo se fajn. Na jezu ve Vyšáku jsem předvedl jak se sjíždí jezy sólo. Švejk s drobným vylehnutím sjel jez v Herbertově. Péťu jsme trošku namíchli když jsme klukovsky sjeli šlajsnu v Rožmberku, aniž bychom ho vzbudili, což za nás udělala voda, takže místo spaní musel sušit spacák. Já se dostal na místo spáče pod .... a spal až do Krumlova. Po cestě se kromě fotografování a svačinky před střídáním nic neudálo. Další střídání bylo opět po svačince v Krumlově, spát šel Švejk. Bez závad jsme ho dovezli až pod zlatou korunu, kde ulehl Péťa. Chtěli jsme se Švejkem dojet za světla alespoň do Budějovic, aby Péťa jel už jen po oleji a nemuseli jsme se bát kamenů. Bohužel to nevyšlo jeli jsme co to dalo a dva jezy jsme jeli jen podle mojí paměti a na oči, druhej už spíše po čuchu. A jak spěcháme tak poslední šlajsnu před Budějkama ohodnocuju taky jako sjízdnou, což sice byla, ale ne ve třech lidech. Nabrali jsme tolik vody, že Háček (já) a spáč (Peťa) byli úplně durch a matračka nám v lodi plavala. Protože jsem zrovna měl jít na spáče a jsem zmrzlej a spacák je mokrej, vyhodnocuji situaci jako konečnou. Švejk by asi jel dál, ale já jsem u konce. Po poradě na dalším jezu voláme Luboše a dojíždíme alespoň do Vrbna. Dorazili jsme tam něco před půlnocí v pátek. Za námi byla téměř polovina naší plánované cesty a my byli bohatší o spoustu poznatků, pro které jsme hlavně přijeli, protože jsme ještě mladí a tohle byl jenom začátek. Těch posledních deset kilometrů kdy jsem jen seděl v prostředku lodi a klepal se zimou hodnotím jako nejhorší zážitek tohoto léta. HOWGH.

Pavel T. Vrána

P.S. Fotky nemám, protože jsem ještě neměl foťák