Kamenice 2

Na druhou Kamenici jsme se dostali jenom 4. Holky se snažily, ale málo jich a času ještě méně. Jelo se Švejkovo seatem a proto jsme museli inprovizovat přejíždění. Do Plavů jsme přijeli pozdě večer v pátek a po menší procházce po dvou hospodách, kde už nenalévali a stejně jsme v tom kouři nenašli výčepního, jsme společnost zastihli sedět v sokolovně. Nálada byla veselá a dokonce ještě vařili. Nezdrželi jsme se ale dlouho a po dvou pivečkách jsme unavení odešli spát.

Ustlali jsme si netradičně trochu výš proti proudu pod jezem.

Ráno bylo krásné a tak jsme se oblékli do gumy a směle odstartovali s netradičně nízkým číslem. Závod nebyla žádná sláva, nemáme natrénováno vůbec nic a tak se nemůžeme ani zlobit. Nějaké body ale tuším byli. Po dojezdu do cíle jsme se rozhodli pokračovat do Jeseného a použít místní dráhu, druhé auto, ani řidiče obětavce, nemaje. Po cestě jsme si zkontrolovali průjezdnost Tobogánu IV úseku a výšku paprsku jdoucího přes jez. Ten jsme otestovali i letem a prvně jsme ho skočili v plné posádce. Švejk nás teda trošku praštil pádlem, ale zážitek to byl. 4,5 metru je solidní i na rafta. Pak už jen balení a hurá k vlaku. Po dojezdu vlakem do Plavů na start jsme absolvovali dřinu nesení raftu z vlaku k řece, ale s obalem je to celkem pohoda. Rychle jsme se dooblékli a vrhli se nejistými záběry vstříc soutěsce ve špuntech. Vody teklo tak kolem 10 metrů krychlových a tak to byla docela důstojná voda. Projížděli jsme bez ztráty kytičky, celkem organizovaně a bez nějakého rizika. Jen Kopáč zkoušel po zimě eskimáka hned na Bozkovských schodech. Docela jsme si to sypali až v Tobogánu se stala ta nešťastná událost. Fanda ho šoupnul první a vypadal celkem v pohodě. Druhej jsem šel na řadu já a nějak se mě nepovedl nájezd a vstupní válec mě říznul a ustřelil špičku. Musel jsem se opřít rukou o skálu na kterou to hodí každého a pak vylehnout. Opření se moc nepovedlo, zlomil jsem si prst a vylehnutí taky moc né, zkrátka jsem si druhou část Tobogánu dal hlavou dolů z bolestí v ruce. V bazénu pod, se mě ale povedlo zvednout a díky studené vodě jsem ani necítil moc bolest v ruce. Kopáč se Švejkem tuším sjeli bez problémů, ale moc si to nepamatuju, poněvadž jsem si lízal rány. Doufal jsem že je to jen naražené. Po Tobogánu už vlastně není do Jesenného nic dramatického, jen Skok jezu. Ten se nám ale taky nepovedl. Dorazili jsme k jezu se skupinou evidentně zkušených kajakářů a slyšeli jen jak nějací turisté ze druhého břehu křičí pomozte mu je ve válci. Asi tak nějak teda. Všichni se tam rychle rozběhli lovějíc za běhu házečky. Já teda moc neběžel. Ve válci pod jezem rotoval nějaký kajakář samotář a bylo mu těžko samotnému. Než někdo ale stačil provést záchranou akci válec svou oběť pustil a ten se jal dohánět, téměř neotřesen, svoji jistě drahou loď. Já jsem ho dokonce ani neviděl, jak jsem byl zabrán do svého problému a přemýšlel jsem, jak si budu příštích několik týdnů utírat nos levou rukou. Nešťastník si odběhl a nechal na jezu asi tak 10 ještě nešťastnějších lidí, kteří byli postaveni před otázku, jet či nejet to je oč tu běží. Vybírali jsme dobrovolníky, chystali záchranu, ale nakonec zvítězil rozum a v klidu jsme to všichni obnesli a nechali jez někomu dalšímu nezasaženému pohledem na přilbu rotující válcem. Já osobně jsem měl loď dole ještě dříve než se rozhodl zbytek. Do Jesenného je to už kousek a tak jsem jen chladil ruku a doufal že víra má mě uzdraví.

Švejk s Fandou se vydali opět s ČD do Plavů pro auto a já s Kopáčem jsme čekali na sluníčku. Doptal jsem se několika místních, kam se mám vydat pro odbornou pomoc a doporučili mě Vysoké nad Jizerou. Kluci mě tam obětavě hladovějíc hodili a já se vydal čekat do čekárny. Místo tradičního jídla a procházky po krajině jsem skončil v nemocnici. Nemocnice Chirurgie ruky prvotřídní, nemohl jsem se dostat do specializovanějších rukou v celé České republice. Zlomenina potvrzena, dali mě normální sádrovou dlahu a tím skončilo naše závodění pro tento víkend. Zajeli jsme si konečně na ten zasloužený gáblík k vtipnému výčepnímu do Mlýna v Železném Brodě. Večírek se ale nekonal jak jsme byli unaveni, ulehli jsme snad v 22:00.

Ráno bylo zatažené a při pohledu na jez jsme svorně s Kopáčem prohlásili že je víc vody. Nikdo nám ale nevěřil a dokonce nám to rozmluvili. Závody byli ztracené a tak se kluci rozhodli, že si alespoň sjedou soutěsku před startem. Já jakožto zraněný jsem odvezl auto do Navarova a rychle se vydal klukům naproti s fotoaparátem. Spěchal jsem, protože měli přijet maximálně za 20 minut. Stihl jsem to tak tak a zaujal pěkné místo nad slušným válečkem, kterej mě včera tak hustej nepřišel. Von totiž taky nebyl. Teklo chlapcům víc vody a tak se objevili za 40 minut dost vystresovaný a hlavně i odřený. Franta měl bolavé koleno a za sebou jednu krysu ve válci držícím a Kopáč už asi druhou, ani nevím kde a rozseklé obočí. Švejk byl sice bez ztráty kytičky, ale kdyby tu byla cesta tak vyleze a donese loď do cíle lesem. Nakonec ale dojeli vodou a tak jsem udělal i nějaký fotky. Nechtěli z Navarova ale už dál a tak to byl konec našeho příběhu. Cestou domů jsme se stavěli ještě v Praze v Troji na vodáckém festivalu, ale už pozdě a tak jsme viděli jen balení. Tej vody bylo skutečně vícero oproti sobotní 10 kubíkům frčelo v neděli 17 slušnejch. Dobrou noc děti.