Soča, Korytnica, Loisach 3.-7.7.2013

Akce: špuntový výlet

Obtížnost: ww II.-IV.

Účastníci výletu: Fantoci, Jirka, Martin, Ička a Tarzán

Počasí: většinou krásně občas nějaká ta Slovinská bouřka.

Bylo, nebylo. Šli jsme s Ondrou na oběd a já mu povídám: „Je to na prd. Jedeme na vodu a je nás pět. Pojedeme dvěma autama“. A on na to: „Půjčím vám vlek. Jeďte jedním“. Tomáš zavolal Jirkovi, jestli má tažný a tím začala naše Doba vleková. Večer už jsme v Plzni na ČOV cpali na střechu Jirkova auta pět macatých lodí. Do Tlučné k Ondrovi jsme to nějak dojeli a tam nás čekal krásný velký vlek. Jenže ouha po přeložení lodí jsme zjistili, že nám nefunguje elektrika. To bylo jasné znamení. Šťourali jsme se v tom snad všichni, ale rozsvítit vše se nám úplně nepovedlo. Nicméně nasedli jsme a jeli do Osvračína pro Íču. Kontaktol na opravu zásuvky jsme chtěli koupit někde cestou. Už teď jsme měli slušné zpoždění. Po chvíli Jirka povídá: „Je jedno, že nesvítí, protože stejně má propadlou technickou“. Okamžitě jsme zastavili a zjistili, že Jirka má pravdu. Jasné znamení! Začali padat návrhy co dál. Sehnat jiný vlek, nebo se vrátit? Už jsme se nějak upnuli na vlek a nechtělo se nám vracet. Začali jsme telefonovat. Volal jsem Švejkovi, Kopáčovi, Vitáskovi, ale z různých důvodů nikdo vlek nemohl půjčit. Na konec padla volba na tátovo vlek. Je v hrozném stavu, ale technickou má. Dokonce mu i fungovala elektrika, jenže zase naši nemohli najít pojistku, další znamení. Tak jsme pokračovali pro Ičku stále s Ondrovo vlekem. Potom dál na jistotu do Kanic pro vlek Jirkova otce.  Vlek byl menší, ale elektrika fungovala a tak jsme chtěli začít překládat. Jirka se jen tak pro kontrolu zeptal, jestli má platné papíry? Tátova odpověď, že už tři roky je propadlý, šokovala nejvíc Jirku. My ostatní už jsme se jen hystericky smáli. Znamení? Další vlek na trase vytelefonovala Ička. Jednalo se o Argmanojc vlek, který měl půjčený švagr Michal v Koutě na Šumavě. Do Kouta jsme přijeli někdy kolem desáté. Všechno klaplo. Měli jsme vlek, technickou i pojistku, jen bohužel bylo kolem jedenácté. Proti plánované šesté hodině z Plzně to byl trochu posun. Jirka se ale chytl volantu a jel skoro bez zastávky. My vzadu jsme po nějaké době začali pít, protože roli kopilota vzal na sebe Tomáš. Kdybychom nechtěli občas čůrat, ani by nestavěl. Nějak to tak utíkalo hezky, až v Itálii nás legitimovali carabiniery, ale jen tak pro formu. Na Lago del Predil jsme dorazili něco kolem čtvrté ráno. Nebylo tam ani moc lidí a tak jsme lehli rovnou u auta a spali a spali.

            Ráno jsme vstávali docela brzo. Čaj, snídaně a dohadování o to kde začneme, byli tradiční. Na rozjetí padla volba na úsek Žaga až Trnovo. Pendla dělal prvního Martin. Hned jak jsme došli k řece, začal jsem zkoušet lodě ostatních. Jirka měl půjčenou horkou novinku Directora od Zet. Pro srovnání jsem hned projel i Marťovo půjčeného Raptora, Ičky Sportstera a Fantociho Huku. Jirka si vybalil nové modré pádlo od Zástěry. Teď když si ho nechal zkrátit na normální dýlku, vypadalo už docela dobře, jen ty disco blýskáčky na listech jsou divný. Je to stejně jedno, protože ho po pár kilometrech zlomil. Zřejmě špatně zkrácené od výrobce. List jsme vylovili a Jirka dojel na Srpenici II. na singla. Tam na nás počkal a my jeli rychle do Trnova pro náhradní skládačku pádlo. Vrátili jsme se autem a jeli už s Jirkou znovu. Tenhle nejhezčí úsek se neochodí. Cestou se k nám přidal Giusepe. Nikdo jsme mu ale nerozuměli, protože uměl jen Italsky. Byl ale sympatický a stále se smál. Těsně před koncem se Jirka navalil na kámen a ani moc nebojoval a vykrysil. Jirka s Martinem končili nad slalomkou a stopovali pro auto. Fantoci, Ička a já jsme si užili slalomku. Měla být trochu přeskládaná, ale nic moc jsem nepozoroval. Stále je to krásné svezení. Martin byl v cíli dřív než my, protože jsme se ještě bavili se Strakoničáky v cíli. Nahlíželi jsme, jak to jde dál. Všiml jsem si nové lávky v dálce. Ubytovali jsme se hned v kempu Trnovu kousek od WC a užívali si večerní odpočinek. K jídlu jsme měli baštu od Eriky s chlebem, zkrátka pohodička. Na večer jsme otevřeli pet víno a bylo nám fajn. Překonání špatných znamení se vyplatilo.

            V noci trochu pršelo, ale ráno bylo krásně. Po rozhodování byl plán jet na úsek Srpenice I. až Trnovo. Zase jsme viděli Giusepa, ale teď měl jiného kamaráda. Před slalomkou se nám podařilo přesvědčit Jirku s Martinem, aby s námi sjeli až dolů. Měl jsem jim jet stopu. Snažil jsem se o co nejlehčí, což my bylo později vyčteno, že byla příliš jednoduchá. Mrzelo mě, že už jsme kluky neukecali na Otonu. Odvezli nás na nástupní místo a sami jeli znovu úsek Srpenice I. Trnovo. Přiznám, že mě to trochu mrzelo, protože si myslím, že by na Otonu oba měli. Tvářil jsem se jako bubák, ale s nima to vůbec nehnulo. Je pravda, že na trénování je asi lepší mít nad vodou převahu. Ička, Fantoci a já jsme si zatím užívali snášení na Otoně. Je to hrozná dálka dolů. Každý rok mi to přijde delší. Naštěstí jsou schody nově opravené. Po jarních povodních se řeka trochu změnila. Nechtěl jsem letos skákat ze šutru na startu, ale nakonec jsem tam stejně vylezl, abych se podíval na vstupní peřej, která má být těžší, ale bezpečnější. Z dálky vypadala tak ošklivě, že se mi začalo chtít na záchod. Trochu se mi klepali kolínka, ale hopnul jsem dolů a vykadil se přímo v proudu nad peřejí. Pak jsem ji zkoukl a nevypadala už tak hrozně. Najel sem si ji přes pravej vracák trochu do leva a bylo to jen takové pohodové šplouchnutí. Ička za mnou, nenajela úplně ideálně a tak musela zvedat. Chvilku jí trvalo, než se srovnala, ale pak zvedla na pohodu. Fantoci to hopnul doslova s prstem v nose. Postrašeni první peřejí, jeli jsme hodně opatrně, když jsme někam neviděli, zastavili jsme a prohlídli. Jedno místo bylo trochu horší. Hlavní proud jde doprava, kde končí na takovém velkém rozřazováku. Pravý průjezd je sifon a levý taky není moc pěkný. Dá se to ošulit dámskou stopou asi čtyřicet metrů nad jet do leva přes šutry. Jinak šlo jet vše na oči. Krásná voda, slušný vodní stav, pohoda lidi. Po delší době jsem si to na vodě užíval, protože jsem nemusel řešit, jestli se někdo vysype. Jsme všichni na stejně slušné úrovni a vybaveni všichni házečkami, karabinami a lekárnami. V dojezdu si i zkušené oko Šmírákovo přišlo na své. Tušili jsme, že budeme muset v cíli chvilku čekat, ale protože bylo hezky, nebylo se čeho bát. Vykoupali jsme se, dopíjeli pivko a vyhřívali se na slunci. Bohužel se přihnala bouřka. Bouřky ve Slovinsku jsou dost intenzivní, a tak jsme začali řešit, kam se schováme. Nakonec jsme skončili všichni v plastovém záchodku. Ička s Fantocim chvilku protestovali, ale když začali blesky osobně jmenovat a sypali se kroupy, byl jim domeček dobrý. Stejně jediný kdo ho za poslední týden použil, byl Fantoci. Kluci si pro nás přijeli, když pominul největší nátěr. Báli jsme se, co asi dělá plachta v kempu a jestli máme suché spaní, ale za kopcem vůbec nepršelo. Večer jsme se šli projít kolem řeky a prohlídnout, jestli je reálné jet spodek komplet. Kousek po proudu jsme objevili již zmíněnou novou lávku postavenou za EURA. Je z ní krásný výhled na úsek řeky, který se normálně nejezdí. Příští rok snad kluky už ukecám a někdo to se mnou pojede. Závěrečná soutěska bude asi masakr, ale ta se dá snad obnést. Večírek byl opět na víně a bylo nám fajn. V kempu jsme objevili v partě Strakonických vodáků, kamaráda Cákala a tak jsme ho šli po chvilce ostýchání pozdravit. Plán na další den je jasný. Pojedeme Horní Soču, a když bude morál, tak Korytnici a spíme na Predeli.

            Ráno jsme se zbalili a vyrazili na Srpenici a horní Soču si nechali na odpoledne. Standardní úsek byl opět krásný. Je to zkrátka úžasná voda. Pak jsme se přesunuli na horní Soču. Na nástupu jsme potkali spoustu vodáků z Čech. Už totiž začali svátky a tak dorazili první víkenďáci. Někteří byli fajn a někteří byli vyloženě kokoti pražský. Jeden se nás snažil při jízdě autem předjet jako hlupák a pak se ještě přišel na parkovišti zeptat, kdo s ním prej závodil. Ten vypadal na pěst, ale pak to vyhrál jeden lezec, svýma chytrýma řečma v autě. Byl největší… Chtěli jsme je nechat odjet, abychom se s nimi nepotkali na vodě, ale nějak se stále motali kolem soutěsky a tak jsme jeli první. Na webu psali někteří, že je to trochu jiné, ale kromě šluchtu vprostřed úseku, mě to přišlo stejné. Jirka dal bohužel krysu na soutěsce a tak si zajistil oranžové brýle a párty věnec na večer. Dojeli jsme v klídku až na Czesocu a zkusili se ubytovat v kempu. Po menších komunikačních problémech, zaviněných mojí lingvistickou zdatností, jsme se přece jen ubytovali. Kemp je to celkem příjemný. Hlavně jsme nemuseli nikam přejíždět.  Zvolili jsme místo kousek od tábořiště jiných Čechů. Nejdříve jsme je jen tak trochu šmírovali. Procházku k řece s chlazením vína nám vylepšil italský kytarista. Hrál hezky a samé klasiky, Claptona, Dylana, Beatles, Stone atd. Dokonce nám zahrál Don‘t worry be happy. Večer jsme se začali kamarádit s našimi sousedy. Kamarádi měli lahev slivovice a vůbec ji nepili, tak jsme jim pomohli. Večírek tak získal tah. Kamarádi byli hodně muzikální, a tak jsme zpívali a dokonce tančili. Kluci nám ukázali netopýry a jirka je na oplátku nenaučil jíst máčené sušenky v rumu pomocí nafukovacího balonku. Velkým hitem byl spirituál Kunda Kunda Kunda, s úžesnými vstupy děvčat. Například: „Nejsem na to zvyklá, když se my tam vyklá.“ Trochu jsem večírek neukočíroval a tak si z něj moc nepamatuji. Dokonce ani Marušku. Probudil jsem se ráno jediný pod plachtou. Radost mi ale zkazil Marťa svým, „netušíš, jak bylo těžký tě pod ní dostat.“ Pod plachtou tu noc, kromě mě, nespal nikdo. Jen Martin si lehl pod tlustý strom, aby na něj nepadala rosa. Ráno ovšem zjistil, že nemá korunu. Jirka si zase myslel, že spí pod plachtou, aby po otočení na záda zjistil, že je těsně vedle.

            Ráno bylo jako vždy. Zabalili jsme, zaplatili jsme kemp za 8 euro a koupili ve stánku permit. Vydali jsme se na rozloučení se Slovinskem na Korytnici. Naši noví kamarádi nám pomohli svést auto do cíle. Byli jsme trochu nervózní, jestli bude auto komplet, přece jenom jsme se znali jen z večírku. Sestup k řece je dlouhý. Sejít dolů bylo dost těžký. Nekoordinované pohyby a drobná bolest hlavy byli dost nepříjemné. Navíc jsem dole zjistil, že nesu v lodi navíc pětilitrový kanystr s vodou. Na řece už jsme ale byli stoprocentně ukáznění. Dodržovali jsme pořadí a kontrolovali jeden druhého. Korytnice je jen kousek, ale příjemné svezení. Na Cezsoce jsme i našli v pořádku naše auto. Dodatečně vám děkujeme kamarádi. Ten den jsme se chtěli přiblížit k domovu, a tak jsme už další vodu neplánovali. Přejeli jsme na Lago del Predil a uvařili polívku. Třeba přiznat, že trvala déle, než jsem čekal. Chtěli jsme ten den dojet na Loisach. Cesta se nám ale dost zkomplikovala. Směr, který jsme vybrali, byl uzavřený kvůli opravě tunelu. Museli jsme se vydat přes sedlo 2052 m.n.m. v Taurách. Cestou jsme okukovali další možné terény Isel a Swarzach. Všechno mělo spousty vody, ale příliš těžké na naše schopnosti. Na sedle nás ještě zastavil semafor na asi půl hodiny. Zkrátka jsme do Gapa dojeli místo předpokládaných devíti hodin něco kolem půlnoci. Nepodařilo se mi trefit startovací místo a tak jsme spali na menším parkovišti kousek po proudu. Před spaním jsme si ale ještě museli uvařit lečo, což trochu namíchlo Tomáše. Hlad je ovšem hlad. V noci a hlavně ráno byl na silnici dost provoz. Příště musíme dojet dřív a uklidit se dál od silnice.

            Loisach byl ale krásný. Vodní stav 107 cm byl doslova ideální. Všude byli sice po povodních stromy a působilo to nebezpečně. Jeli jsme ale na jistotu z vracáku do vracáku a vzájemně si ukazovali. Marťa neměl svůj den. Nedříve mu vypadlo pádlo ve vracáku a pak dal dokonce krysu. Nepochopitelně zase ve vracáku. Sjel jsem takový nízký skůček a otočím se, abych mu ukázal, že dobrý a on už byl ve skoku, jenže vedle lodi. Na vysedacím místě jsme si udělali pár aranžovaných modelkovských fotek a už balili věci odděleně, abychom nikdo nic nenechali někomu jinému. Cesta z Gapa na Mnichov byla totálně ucpaná motorkami, protože končil akorát nějaký moto sraz. Dvě třetiny motorek byli BMV. Mnichov byl taky ucpanej a Jirka i někde trošičku zakufroval. Do Čech jsme dorazili někdy odpoledne a tak jsme zašli na dobré jídlo v Kdyni k Černému Orlu. Přišla se na nás podívat Janina s dcerkou. Pak následovala složitá logistická postupná výměna vleků. Vše jsme ale zvládli a ani Ondru jsme nemlátili. On nám za utrpení před odjezdem slíbil grilovačku a teď už vím, že se taky moc povedla. Ponaučení si s toho vemte potomci, že překonávat překážky se vyplatí. Protože výlet to byl krásnej.

Pro příště: Vlek je super, s konstrukcí by byl lepší. Vešli by se i čtyři lodě na bok. Kölblík už nám nabídl svůj velkej i s technickou.

Fotky: https://ko1ko.rajce.idnes.cz/Soca,_Korytnica,_Loisach_3.-7.7.2013