Soča, Isel, Rissbach 29.6.-6.7.2012

07.08.2012 06:43

Akce: špuntový výlet

Obtížnost: WW II.-IV.

Zúčastnění účastníci výletu: Tarzán, Ička a kamarádi Klacek, Fantoci, Jirka a Jitka

Počasí: Krásně jasno, teplo v odpoledních hodinách bouřky.

Vodní stav: Ideální stavy na všech tocích, Soča měla trochu podstav a Rissbach trochu tah.

 

            Složitá tradiční domluva čím, kdo, kam po Soče, kde spát? Nechtěl jsem brát auto od našich, ale nakonec jsem musel a bylo to v pohodě. Vše potřebné jako jídlo a kalorie jsem nakoupil v pátek v pracovní době a hned po práci hnal busem k našim do Staňkova pro auto. Vyzvedl jsem ve Staňkově na sýpce také Kopáčovo pádlo pro Jitku a spěchal zpět domů do Plzně pro cajk na vodu a táboření. Na ČOV jsem vyčistil auto od nejhoršího a namontoval zahrádku. Odjezd se tím trochu opozdil. Snad to nikomu moc nevadilo. Druhé auto bral Jirka a na přejezd do Slovinska si navázali i čtyři lodě a vzali těžší věci, jako je třeba pivo, aby naší přetížené fábce odlehčili. Protože že si někteří stále půjčují lodě, z dokumentačních důvodů vypíšu na čem kdo jel. Fantoci má svoji Huku (černou svini), Ička má svého Sportstera (těžkou svini), Já mám svého špunta, Martin si konečně půjčil od Sikyty Raptora, místo špunta, kterého mu už Pavel odmítl půjčit. Jirka měl také Raptora od Sikyty a Jitka Eskimo Jive od Čadíků. Podařilo se nám na cestu do Bovce komplet obsadit auta. Jelo nás 6 vodáků a dva trekaři. Ozzy s Meruňkou nás měli v neděli opustit, přejít Julky a vrátit se domů vlakem. Jeli jsme tradičně po silnici 20 k Salzburgu. V Osvračíně jsme nabrali Ičku do fábky a sraz byl na hranicích na agipu. Cesta ubývala dobře bez větších transportmarmelade. Snažil jsem se držet rychlost s fordem, ale pomalu se nám vzdaloval a pak jsem špatně zahnul na jedné objížďce a bylo. Radši jsem se rychle vyměnil s Martinem a nechal ho bloudit Salzburgem. Vymotal se z toho tak geniálně, že jsme se dokonce setkali s druhým autem přímo na dálnici. Pak už si toho moc nepamatuji, protože jsem usnul a jen občas se probral a úplně se probudil až na Lago del Predil. Sláva Martinovi, že to zvládl odřídit sám. Řízení auta na dlouhé vzdálenosti a v noci, je stále moje noční můra. Přijeli jsme až něco po druhé hodině ranní. Parkovišťátko u jezera bylo narvané karavany a osobáky s vodáky. Chvilku jsme ještě popíjeli a pak zalezli na svá tradiční místa na lavičky a stůl. Kdo se nevešel, ležel na zemi. Noc byla docela teplá a tak jsem se i trochu vyspal.

Po svítání jsme změnili ložnici na jídelnu a uvařili čaj a posnídali. První cesta vedla pro permit do Bovce. Já zase musel koupit plynovou bombu, protože tentokrát jsem ji nechal doma celou. Předloni jsem zapomněl jen redukci k vařiči. Nevěděli jsme jak na tom je Jitka vodácky a i Martin s Ičkou měli dlouhou pauzu a tak jsme dali na rozjetí úsek od Boky do Trnova. Pendl se nám podařilo vyřešit stopem. Trekaři se šli podívat na vodopád a chtěli do kempu dorazit stopem, nebo pěšky. My jsme si první den na vodě moc užili a tuším jen Jitka dala krysu na konci vstupní peřeje, ostatní jezdili s přehledem. Po dojezdu nás mile zaskočila Jitka svým orientačním smyslem, když s autem našla v pohodě parkoviště pod slalomkou. Nechtěli jsme to první den přehánět a tak jsme odpoledne raděj věnovali ubytování a koupání, zevlování a šmíringu. Ubytovali jsme se v kempu v Trnovu, což pro nás byla velká změna. Hned jsme se vydali chladit víno do řeky. Po chvíli dorazili trekaři a způsobili v kempu nechtěný drobný konflikt. Kempařka nás označila za podvodníky, protože jsme nahlásili jen šest ubytovaných a ve skutečnosti nás je osm. Vypadalo to chvíli, že už budeme muset odjet, což by mě mrzelo. Jitka to ale vyjednala, že buď se můžou ubytovat i Ozákojc, nebo jdeme všichni a tak jsme zůstali, i když Martin už začal balit. Nicméně od té chvíle jsme kemp označili za hrozný a trpěli lehkým stihomamem. Večer se ovšem povedl. Kemp má totiž volně k dispozici velké množství různých dřevěných lavic a stolů a verpánků, takže jsme mohli u večeře sedět jako lidi a ne se jen válet po karimatkách. K večeři byl tradičně výborný gulášek s chlebem od Fantociho maminky. Našel si nás psí kamarád, kterému jsme dali vylízat hrnec od guláše a hned ho pojmenovali. Hajzl si na nás docela zvykl a chodil k nám pod plachtu přečkávat i pozdější deště a mýt nám nádobí. S Jitkou šel i jednou na procházku kolem slalomky. Ani nevíme, jestli to byl pes kempaře, nebo některých ubytovaných típků třeba Kalíta s Hulítem. Udělali jsme oheň. Krájeli jsme špek a pekli ho s topinkami na roštu, který jsem našel před kempem. Pili jsme víno, jedli hrozinky a vůbec to bylo fajn. Wabi Rivola nám k tomu zapěl z CD svoji pecku Velikonoce lampáře Tonyho. Tenhle song jsem po zbytek zájezdu už z hlavy nikdy úplně nedostal.

Další den jsme jeli na horní Soču. Spojili jsme to s odvozem trekařů na start jejich výlet. Než kluci převezli auta, udělali jsme si malý výlet proti proudu do soutěsky. Dojeli jsme až k sifonu. Je to působivý zážitek. Přišel jsem si jako v nějakém kostele. V některých místech není vůbec vidět obloha. Cesta po proudu Soči byla těžší a drhnoucí, protože vody bylo míň než loni. V bludišti Jitka přidala další krysu hned na začátku a pak ještě jednu po největším skůčku. Zbytek jsem loď radši stáhl a ona došla po břehu. Na dalším těžkém místě jsme opět radši nenechali nikoho nic prohlížet, protože se nám to posledně vyplatilo. Fantoci najel stopu a všichni jsme to sklouzli bez ztráty kytičky. Někteří trošku po břehu. Pak už následuje velká soutěska. Jitka přenesla, Fantoci najel stopu a Jirka dal krysu. Ostatní jeli čistě. Vidím pokrok v tom, že se Jirka do soutěsky alespoň odhodlal a nepodporoval Íču s Marťou v jejich obnášecích zaječích úmyslech. Vzhledem k tomu, že je Zajíc jeden z našich nejlepších extrémních kajakářů, je to legrační příměr. Až tu bude Jirka s Fantocim za měsíc, věřím, že to dá. Na soutoku, někteří členové zatlačili slzu v oku u kempu Kovač. Je to hezký kemp a má tam i plynové grily, ale mě rozhodně nechybí. Pokračovali jsme na Cezsoču, kde byl konec dopoledního výletu. Dost jsme se na vodě courali a tak jsme rychle přejeli na Srpenicu a ještě dali tradiční úsek zakončený slalomkou, budu už o něm psát jako o tradičním, protože jsme ho letos jeli šestkrát. Zjistili jsme, že Jitka má technicky perfektně zvládnutého eskymáka, dokonce nemusí být ani připravena. Bohužel to ale platí jen na voleji. Jakmile se převrátí, jak říká Zoro, v boji, ani si nenamočí hlavu, jak je rychle z lodi venku. Jirka měl špatný den a potvrdil to druhou krysou kousek po začátku slalomky a ztracením Kopáčovo pádla. Pádlo se podařilo Ičce s navigací čumilů vylovit, ale Jirka už byl rozebranej a po další kryse opustil řeku. Fantoci si před tím ještě vyzkoušel, jak se blbě pádluje s lodí na hopšňůře. Převážel Jirkovi loď na druhý břeh a nějak ho to sežvejkalo. Byla to moc dramatická situace. Nemohl odprásknout bezpečnostní řemen a stáhlo ho to mezi kameny. Jak řekl Jirka, „když procouval tunélem už mu nebylo hej“. Naštěstí to dobře dopadlo a z řemenu se vymotal sám. Obě lodě podržel u břehu a tak jsme je pochytali bez problémů. Byl to dlouhý vodácký program. K večeři byla znojemská paní Mádrové s chlebem, hodnocení opět ****. Oheň jsme myslím nedělali a jen poseděli u vína svíček a hrozinek.

            Pondělí ráno jsme dali opět tradiční úsek a odpoledne vyrazili dolů na Otonu Kobarid. Jitka odhadla správně své vodácké možnosti a nabídla se, že zatím převeze obě auta. Schodiště na sestupu k řece, je nově opraveno a tak sestup byl v celku bezproblémový, jen to šílené horko. S Fantocim jsme si skočili na nástupu z kamene a zase mě překvapilo, jaká je to výška a šupa. Jirka zatím čekal pod úvodní peřejí, protože ta je sifonovitá a loni tu umřel kajakář. Dle jeho slov měl i v klidu tep na sto dvaceti, čekal a hubnul. Při tepu sto dvacet člověk nejlépe spaluje tuky. Vody ale bylo málo a tak řeka nebyla příliš těžká. Jeli jsme disciplinovaně v pořadí Fantoci, Ička, Jirka, já a hrobník Marťa. Pod nejtěžší sérií válců musel sice Jirka zvedat, ale byl stoprocentní. Dál už se nic dramatického nestalo a celkem dost rychle bez přestávek jsme dojeli do Kobaridu. Jitka opět příjemně překvapila a v cíli jsme měli po dojetí zaparkovaná obě auta. Všichni jsme si to fakt užili. Jirka byl hodně spokojený a v euforii koupil v merkatoru v Kobaridu kanystr vína a uzeninu, prý pro nás, jako že jsme ho provedli. Příští rok už to asi nebude, tak si to užíváme. Rozhodujeme se ještě pro jednu klidnou tábornickou noc s ohněm, než se přesuneme do Rakouska do ilegality.

            Ani nevím, jestli jsme zabalili kemp ráno, nebo až odpoledne. Asi ráno. Dali jsme dvakrát ještě tradiční úsek a pořádně si užili slalomku. Vody bylo stále míň a míň. Na slalomce už některé lajny ani nešli jet. Po pádlování jsme si zajeli do Žagy na pizzu. Hospůdka je to příjemná, ale měli jsme bohužel dost hlučné nesympatické sousedy u vedlejšího stolu. Od slečny restauratérky jsme se dozvěděli, že mistři světa ve fotbale jsou Španělé. Pizza byla výborná a veliká. Já měl Žagu. Na nocleh jsme se jen přehoupli přes Predel na Lago del Predil. Parkoviště bylo opět plné karavanů a jiných cestovatelů. Nechápu, že to Italové stále tolerují. Zajímavé bylo neuvěřitelné množství myší, které se pohybovali doslova všude a skoro se nebáli. Hodně jich taky leželo utonulých na břehu jezera, plavat asi moc neumějí. Byli jsme už po večeři a tak jsme jen poseděli a posléze rozbalili plachtu na břehu jezera a udělali si kratší večírek vleže. Stále jsme nevěděli, kam další den pojedeme. Návrhů bylo plno, ale složení naší skupiny bylo omezující. Dost mě bolelo zanícené ucho a tak jsem celou noc spíš probděl.

            Protože začali v Čechách svátky, bylo ráno parkoviště totálně nacpaný. Rozhodujeme se pro přejezd přes Kitzbühel na Isel. Cestou prohlížíme říčky a bachy okolo cesty, ale nic nemá vodu, nebo to vypadá jako rovnej žlab. Dojíždíme proto až na Isel. Celou cestu fabii zase řídil Marťa. Klobouk dolů, já bych byl tuhej po maximálně dvou hodinách. Na Iselu jsem vytipoval strecke für spielbootfahrerr. Je to maximálně trojková voda asi devět kilometrů. Řeka moc na hraní ale nebyla. Voda měla tah a vlny místy přes metr, za kameny byl občas válec jako hrom. Jitka na vodu raděj nešla. Řeka nebyla těžká, ale plavání a záchrana by asi byla problematická. My ostatní s vykulenýma očima sedáme na vodu a doslova valíme dolů. Je to úplně jiné pádlování než na slaboučké Soče. Rozhraní se musí přejíždět s razancí a v řece hledat spíše dámskou stopu. Nevím jak ostatní, ale mě to moc nebaví. Postupně se otrkáváme a pak i zkouším chytat některé vlny na surf, ale moc mi to nejde. Na devět kilometrů nedáváme ani jednu zastávku a v cíli jsme hrozně rychle. Při vysedání pozorujeme jiné Čechy, co se chystají na dolní úsek. Jeden krysí hned po odražení od břehu. Balíme a převážíme auto. Srážíme se opět na startu spielbootstrecke. Tam se chystá na vodu pár pálav a nějaké české kajaky. Říkáme jim, že to je v pohodě. Doufám, že to tak bylo i pro ně. Závěrečnou řekou letošního výletu je Rissbach. Počasí se začíná cestou trochu kazit a občas projíždíme bouřkou. Na Rissbach už řídím já a cesta je to hezká, hlavně teda okolí. Rakousko německé pohraničí působí místy až canadsko divoce. Na hranici prohlížíme soutěsku Rissbachklam a utvrzujeme se, že ho letos opět nepojedeme. Má dost vysoký stav a pod vodopádem se vaří voda jak v obřím hrnci. Nějaké místo na zastavení není ani pomyslet. Alespoň můžeme být v klidu, protože to máme všichni v hlavě srovnané. Z preventivních důvodů prohlídneme místo kde je třeba vysedat i místo kvůli kterému je třeba vysedat a nakonec na ukázku Jennyin křížek pro toho kdo nevysedne. Na spaní se přemisťujeme na startovní parkoviště nad Hinteriss. Fantoci vaří svůj meisterstück rizzoto. Dopíjíme poslední pivo i poslední polské nealko s hovnovým ocasem. Neustále pozorujeme oblohu. Modré nebe se střídá s bouřkami, které se motají v údolích kolem. Střídavě natahujeme a balíme plachtu, protože nechceme zmoknout, ani nechceme platit pokutu za kempování. Nakonec usínáme bez plachty, abychom ji po tom co všichni usneme, opět rychle natáhli, protože zase prší. Po rozednění ji zase skládáme, i když nebe není hezké, ale kempovat nechceme.

            Probouzíme se do stále zamračené oblohy. Snídáme, balíme a chystáme se na vodu. Jedno auto svážíme dolů. Rissbach má po bouřkách stále dost vody a je taková nepříjemně zakalená a má celkem tah. Snažím se jet Jitce stopu a uklidňuju ji, že jsou jen dvě těžká místa, před kterými se dá zastavit a přenést. Jedeme pořadí „chroust“ Fantoci, Ička, Jirka, Já „vodič“, Jitka a „hrobník Kepka“ Marťa. První těžší místo je za takovou zatáčkou a je tam malý klidný bazén na zastavení. Když vykroužím zatáčku, vidím, že bazén to moc není, spíš takové menší karfioloviště a že tam nikdo nezastavil. Zastavuji a snažím se zastavit i Jitku, ale nedaří se mi to a z mého halekání: „Zastav vlevo! Zastav vpravo!“ si vybrala jen pokyn, vpravo a pošle to tam. Bohužel to je úplně špatně. Jak praví Papírák, „i já bych tam měl problémy“. Jitka jde okamžitě ven a dává si asi sto metrovou šutrovačku. Vypadalo to dost dramaticky, ale pádlo udržela a i se na břehu dala rychle dohromady. Na vodu už ale jít odmítla a do cíle šla pěšky. Další těžší místo, kterému říkáme žebra je asi po dvě stě metrech. Zastavujeme a Jirka se jde podívat jak na žebra. Najíždím mu stopu, aby viděl, že to je v pohodě a za mnou jede Ička a Martin. V mém a Ičky podání to v pohodě moc není, ale Martin a Fantoci projíždí hezkou lajnu. Raděj vylézám s házečkou na břeh. Jirka zaváhal až úplně na konci a ani dva pokusy o zvednutí se mu nepovedli. Pak přejel šutr po zádech a to ho vytáhlo z lodi. Další pokusy o eskymování bohužel nešli. Opět si na závěr výletu natáhl rameno. Dojezd do soutěsky už je za odměnu. Voda má tah, ale už nejsou žádná záludná místa. Zastavit v boxech u křížku zvládli všichni. U auta balíme a třídíme už věci podle toho kde, kdo vysedá a těšíme se domů, protože už zase mírně prší a je zima. Cestou autem pozorujeme na silnicích olámané větve a občas i strom. Měli jsme v noci celkem štěstí, že nás nic tak dramatického nechytlo. Řídím na začátek já. Cesta bez klimatizace je peklo. Z Rissbachu jsme odjížděli zmrzlí a u Mnichova začal hic. V zácpě nás taky postrčil nějaký pán s mercedesem, ale měli jsme kouli a bylo to jen takový drcnutí. Po střídání za volantem tradičně usínám. Horko se zvětšuje. Málem jsem se ve spánku roztekl. Moje hodnocení akce je veskrze kladné. Trochu mě sralo, že jsem musel vzít auto, ale kromě té klimatizace nám nic nechybělo. Takže to byl spíše hloupý rozmar. Snad jen ten hroznej kemp v Trnovu to vylepšil nejvíc. A ty zvony…

 

Pro příště:

            Když máš redukci na plyn, tak nezapomeň ani bombu.

            Pro šest lidí už to chce větší hrnec, nebo pánev VOK, co je v garáži.

Fotky jsou:http://ko1ko.rajce.idnes.cz/Soca%2C_Isel%2C_Rissbach_29.6.-6.7.2012/