Soča 5.-9.7.2017

Účastníci: Švejk, Marťa, Fantoci a Argmánnci Aleš, Ička, Stázka a Johanka.

Počasí: Krásně občas dešťík

Obtížnost ww I-IV.

Dlouho jsem váhal, jestli jet, nebo ne. Jankovi byli teprve dva měsíce a kousek a Janě

se vůbec nelíbilo, že chci jet. Jenže já strašně moc chtěl. Důvody proč jet, by Jana asi nikdy

nepochopila. Jeden byl, že jsem sehnal Ičce novou loď a moc mě zajímalo, jak jí to na ní

půjde. Za druhé měl taky konečně jet Švejk, protože Saška si vyjela repre. A trochu jsem se

sebevědomě bál, že nepojede nikdo, když nepojedu já. Asi pětkrát jsem změnil rozhodnutí, ale

nakonec jsem se rozhodl jet. Zdálo se mi, že to Jana unese, ale zatím nevím. Jsem špína chlap.

Nechal jsem doma ženu a malé děcko a jel sám na výlet. Snažil jsem se doma balit tak

nenápadně, jak to jen šlo. Nákup jsem zvládl celý za hodinu.

Před odjezdem jsem poslal kamarádům osvědčený seznam co sebou, který používám

už léta. Všechny, kterým došel, jsem tím spíš pobavil. Nicméně pro představu si myslím

dobrý. Sraz u G42 byl na 17:30. Všichni dorazili včas, ale pak jsme strašně dlouho krámovali.

Martin měl úplně nového parťáka. Problémem byla ztráta krytky na nových příčnících a

instalace nové Jirkovi pergoly. Další neplánované zdržení bylo zajížďkou pro guláš a bábovku

a pár utajených klobás do Luhova. Tam jsme samozřejmě museli zkouknout i ovce a

roubenku. Tomáš tam ještě zapomněl brejle, pro které jsme se vraceli jen asi 2 Km. Ke

Švejkovi jsme přijeli až v osm. Ten zrovna večeřel a tak jsme museli sníst pár kuřecích

řízečků přímo z grilu, jinak by nás hospodyňka nepustila. Argmánnky jsme dojeli až za

Chamem, kde na nás čekali na odpočívadle už minimálně půl hodiny. Další cesta byla dost

komplikovaná. Já ji radši skoro celou prospal. Na 20 kolem Burghausenu byli dva

umleitungy, který se prolínali a byli po tmě dost nečitelný. Nicméně kluci to pomocí

navigačního emailu od Míry, a za neustálého vyrušování od GPS Jitky, zvládli. Na Lago del

Predil jsme dorazili tuším něco po druhé hodině. Jeli jsme rovnou na parkoviště k přítoku do

jezera. Byli tam jen dvě pražská auta bez lodí. Parkoviště bylo nově vysypáno štěrkem a

přidána i nějaká závora a ceník ubytování, ale výběrčí se dostavuje asi jen o víkendu.

Středeční ráno nás ale probudilo sluníčko, což u odtoku z jezera není. Posnídali jsme

kazící se jídla, tedy šunku a bábovku a pelášili do Slovinska. Na pevnosti Kluže jsme udělali,

těm co tam ještě nebyli, naučnou procházku po opevnění a tunelech. Dost mě zklamalo, že je

tam už instalováno osvětlení a moje čelovka byla téměř k ničemu. Další cesta byla pro permit

do Bovce. První řeka nebyla tradičně Korytnica, ale rozhodli jsme se pro Soču ze Žagy. Byl to

na seznámení pro Švejka nejlepší úsek a pro Aleše nejsnazší cesta do Trnova na ubytování

s holkama. Počasí bylo fajn a vody byl tak akorát nižší stav. Martin ztratil přezku na vestě, ale

nějak jsme to zauzlovali. Končili jsme někteří nad a někteří pod slalomkou. Aleš nám odvezl

Martina pro auto. Udělali jsme si přestávku a odpoledne jsme si šoupli ještě úsek ze Srpenice

1 zase až pod slalomku. Když jsme jeli po slalomce, všiml jsem si, že po lanovém mostě jede

traktor s vlekem. Tak jsem rychle zakřičel na Švejka a na kluky, aby to všichni viděli. Švejk

jenom pronesl: "To není auto." Švejk tuším taky dal první drobnou krysu pod jedním skokem

u pravého břehu. Aleš nám znovu pomohl s pendlem a nechal Ičku pádlovat a vzorně se

věnoval holkám. Vyhlásili jsme ho matkou roku. Ička se se svojí hláškou: "Kdybys chtěl

vědět, proč brečí, tak protože má hlad a spálila se o kopřivu. Ahoj." Umístila na pěkném

druhém místě. Večer jsme dali tradiční otužovací koupel s chlazením vína. Postavili jsme

Jirkovu novou plachtu. Bohužel jsme zapomněli v Plzni tyče, tak jsme museli použít zábradlí,

ale fungovalo to dobře. Ona stejně nebyla lať ještě navrtaná a neměli jsme provázky. Jen na

večírek to bylo nízký, ale na spaní super. Až se to dotáhne, nebude to mít chybu. Když

navrtáme do latě díry pro tyče, bude pergola i na večírek. K večeři byli klobásy od Tomovo

maminky, co nebyli v seznamu. Což mě jako zásobovači nabouralo stravovací harmonogram

a zůstalo nám spoustu přebytků. Na večírek nám Aleš přinesl 4 s 5 a my měli spoustu zásob

hrozinek. Tomáš měl dokonce naložené třičtvrtě roku. Připravovali jsme Švejka na to, že

určitě bude jeden den bouřka, ale nevěřil nám to. Taky nám nevěřil, že přes most v Trnovu

jezdí auta. Vsadit se ale nechtěl.

Další den jsme se rozhodli pro horní úseky, aby to měl Švejk pestrý a vymysleli jsme

to tak, abychom Aleše s holkama obtěžovali jen tak hodinu někdy po poledni. První pendl

jsem odběhl na Korytnici pěšky. Chtěli mě vzít nějací Rakušané, ale jeli jinam, pak už jsem

ani nestopoval a radši jsem přidal na tempu. Na startu jsme potkali známé z Plzně, ale jeli jen

na soutok, tak jsem je nechtěl otravovat s pendlováním. Korytnice byla skoro suchá, ale já ji

mám rád, dokud se dá procedit. Na Čezsoče jsme chtěli domluvit pendl, ale Aleš už byl na

cestě o trochu dřív, protože musel koupit Stázce čepici proti úpalu. Trošku si chuděra

ublinkla. Tak jsem zatím vyvezl kamarády na start a vrátil se do Čezsoče na sraz s Alešem.

Kluci se zatím kamarádili na startu s Wigem, co jel loni Colorado. Vše klaplo a mohli jsme jet

horní úsek Soči. Vody opět měl spíše málo. Na peřeji u bunkru, takové té blbé s málo vody,

dal Marťa krysu. Trochu drhnul hlavou o dno a tak radši šel ven. Vše je nafoceno. Snad si

koupí konečně pořádnou přilbu. Trochu mu to nalomilo morál a přenesl i soutěsku. Jinak jsme

ji všichni jeli. Švejk a Ička tam dokonce předváděli různé slalomářské triky, jako nájezd

vracáku a couvání (Švejk) a nájezd vracáku a eskimování u skály (Ička). Martin nám to vše

nafotil. Večer jsme byli dost unavení. Tradičně proběhla chladící koupel těla a vína. K večeři

byl guláš od maminky. Ten na seznamu byl. Večírek byl opět 4 s 5. Tentokrát už byl Aleš

odpočatý a vydržel s námi déle bez klimbání.

Třetí den jsme dali opakování prvního dne, teda skoro. Jeli jsme ze Srpenice 1 až pod

slalomku a pak udělali polední pauzu. Odpoledne jsme chtěli jet Otonu, ale Švejk s Marťou

jet nechtěli. Tak jsme jeli jen s Ičkou a Tomem. Schody dolů jsou opravené, ale stejně to bylo

hrozně daleko. Kluci nás měli vyzvednout v cíli. Chtěli nám jít kousek naproti a udělat

nějakou fotku. Začátek úseku byl zase trošku jinej, ale mě se líbil víc. Je tam takový

nakopávací kamen na hraně, tak se dá stopa trefit bezpečnějš. Najet na levou stranu šutru a

bufnout přes válec. Další peřeje byli stejné. Hodně válců a valilo to trochu víc, než mám rád,

ale šlo to. Dojeli jsme do cíle a chystala se bouřka, jako vždycky když tam přijedeme

v tomhle složení. Schovali jsme se pod plachtu v převlíkárně a čekali až nás vyzvednou

kamarádi. Říkali jsme si, "alespoň Švejk zažije i předpovídanou Slovinskou bouřku."

Kamarádi zase nejeli, což jsme nechápali. Začali jsme se bát, že třeba měli nehodu, nebo že je

uzavřena jediná cesta do Kobaridu. Pak nás ale napadlo, že nás šli fotit a že jsme byli

rychlejší. A bohudík byla to pravda. Naštěstí bylo teplo a nebylo kam spěchat. Když nás

Martin po natankování nabral, dojeli jsme ještě pro Švejka, co se válel jako vorvaň na

startovací rampě pod slalomkou a vrátili se do Trnova. V kempu jsme zůstali ještě poslední

noc. Jednak se nám nikam nechtělo a pak Argmánci by to měli náročný sbalit svůj cirkus i se

šapitem. Tak že opět následovala koupel s chlazením těla a vína. Když jsme šli tam, viděli

jsme jet přes most SUV, ale Švejk ho zase neuznal za auto. A stejně jsme se prej nevsadili.

K večeři bylo rizoto podle Fantociho, bohužel s konzervami vepřovky, místo domácího masa.

Večírek už byl jen na hrozinkách, protože 4 s 5 už byla naštěstí vypitá.

Ráno jsme museli zabalit, protože kemp se musí opustit do deseti hodin, asi aby po nás

vysáli místo a připravili povlečení pro další hosty. Stihli jsme to akorát. Aleška s holkama

jsme poslali na parkoviště pod slalomku. Chtěli jsme zopakovat program třetího dne. Jen jsem

doufal ve větší účast, jak už jsme byli rozježděni. Když jsme ale dojeli ke slalomce, Martin se

Švejkem ji radši nejeli. Moje přemlouvání bylo zase slabý. Alespoň Ička dojela s námi až

dolů, když tam měla rodinu. V cíli čekal Zajíc se Zajícem juniorem. Napadla nás revoluční

myšlenka, že když kluci s Ičkou jdou ještě na vršek, tak že si šoupneme vysněný zakázaný

úsek. Po chvilce váhání jsme se vrátili na řeku. První "peřej" byla v pohodě, druhá po

prohlídnutí taky, ale třetí už vypadala stopa nejasně a dost dlouho nám trvalo rozhodnutí jestli

jet dál. Navíc na nás z druhého břehu někdo mával, že se to nesmí. Řeka vypadal i dál dost

nepřehledně a naše rychlost byla hrozně pomalá, rozhodli jsme se vrátit. Ujeli jsme asi tak

něco kolem sta metrů. Cestou od řeky jsme potkali Zajíce, jak šel dolů už ve vodáckým.

Vyplašeně se mě zeptal, jestli jsme v pohodě. Řekl jsem mu že jo, jen že máme strach. Chce

to pro urychlení nějakého člověka co už to jel, nebo si vyšetřit celý den a být na to alespoň tři

kvůli záchraně. Ve dvou se špatně jistí a měli jsme jen jeden telefon. A vůbec. Radši jsme si

dojeli na Otonu a užili si legální úsek. Tentokrát jsme tam byli úplně sami. V cíli jsme ani

moc dlouho nečekali a bylo i krásně teplo na sušení. Kamarádi si šoupli vršek, Aleš hodil

Marťu na Otonu pro auto a pak Martin nabral nás. Švejka jsme vyzvedli v Trnovu a

pokračovali na Lago del Predil na koupačku. Voda tam byla mnohem teplejší než v Soče.

Martin nastavil Jitku GPSku na Koppentraun a začali jsme se blížit k domovu. Argmánci nás

opustili někde před Salzburgem. Dojeli domů až v 1:45 s malou pauzou na Alešovo probrání.

Prej ani nepotřebovali mapu. My dojeli do Hallstatu ještě za světla. Altán byl zase obsazenej.

Parkoviště ale bylo celkem volný. Zaparkovali jsme tak, aby se dala roztáhnout pergola a

uvařili poslední večeři. Těstoviny se špagetkou. Vypadalo to na déšť, tak jsme roztáhli

pergolu a podepřeli ji sedačkami. Drželo to i bez kulíků. Spacákový večírek byl hodně krátký.

V noci déšť byl a celkem vydatnej, naštěstí bez větru. Plachta vydržela výborně. Ráno jsem

začal vařit už v půl sedmý. Kluci se přidali a tak jsme mohli na vodu nasedat už kolem osmé

hodiny. Bohužel jen zase ve dvou s Fantocim. Švejk zkrátka rozšířil naši alibistickou sekci.

Vody bylo málo, tuším 94 cm. Stopa se ale dala celkem najít. V peřeji viděné jsme jeli lajnu

středem a byla úplně zadarmo. V Neviděné, jsem jel striktně tradiční stopu, ale v závěru už

jsem jel skoro po suchu. Za tohohle stavu by asi bylo lepší jet středem už od začátku peřeje.

Pak už to bylo na pohodu. V cíli jsme to ještě popsali nějakým kamarádům, že to jako jde

procedit. Cestu domů celou odřídil Martin a já ji celou prospal. Švejka jsme hodili do Tejna.

V Plzni jsme byli asi už v 15:00. Při krámování U G42 konečně našel Martin krytku na

zahrádku a v G42 přezku z vesty. A žili šťastně až do smrti. Teda až na drobné oděrky

v interiéru od pádel a písku v koberečcích. A rozlitého piva, když jsem testoval funkčnost

stolečků. Na plechovku piva jsou ty díry malý, jak je správně napsáno v návodu. Musím říct,

že se mi celou dobu stejskalo po rodince a teď jsem měl fakt strach jaké bude doma přijetí.

Snad to dopadne dobře. Jana už na mě mluví skoro normálně a to je teprve pondělí. Švejk se

loučil s příslibem příště, jsem zvědav co to znamená. Prej i Kopáč začíná mít kajakové

cukání. Tak upravíme Jirkovu pergolu a vezmem ho taky sebou. Příště to bude velká parta.

Argmánkům bych se nebránil, kdyby se chtěli opět přidat všichni. Aleš byl silná podpora

v dopravě řidičů kolem řeky.