Saalach, Kopentraun, Lamer 4.-7.6.09

Akce: Špuntový výlet

Obtížnost: WW III.-IV.

Účastníci výletu: Tarzán, Fantoci, Klacek, Jarda, Ička, Fanda.

Počasí: polojasno, občas sprchlo a pak lilo.

            Odjezd byl naplánován na středu z ČOV v 21:30 cca. Nevědělo se moc kam. Rozhodnutí mělo padnout, až budeme všichni pohromadě, ale myslím, že Jarda už tušil. Přihnal se svým novým subaru autback, s kterým dělal už čtrnáct dní tajemného, téměř přesně. Naložili jsme se jako nic, i když věcí máme stále víc a hurá na Chodsko. Ve Staňkově se k nám přidal Fanda se svou 205 a s Ičkou, přesedl jsem k nim do auta, a vytvořili jsme starou osvědčenou posádku. Jezdíme spolu s delšími přestávkami na výlety asi tak od 18 let. Po krátké symbolické poradě padla volba na Saalach, Loferschlucht.

Cesta v pohodě dle Jardovo GPS. Fanda se držel, ani na nás nemuseli moc čekat. Já se držel hůř. Neustále jsem klimbal. Jeli jsme skoro bez zastávek. Asi tak hodinu před cílem jsme udělali jednu krátkou čurací. Po dojezdu do cíle, jsme si ustlali u kapličky nad nasedacím místem raftů pod Loferem. Fanda vytáhl z kufru výbornou medovici značky Sama doma. Byla luxusní. Spali jsme po ní jako neviňátka.

Druhý den ráno nás probudili mlékaři cinkáním konvemi a udivenými pohledy, kdo se jim to válí na svatém místě. Tak jsme se posunuli kousek stranou a posnídali. Klacek, jda na záchod, našel u lesa pohozené horské kolo. Hned jsem ho zkusil projet a bylo docela slušný. KTM. Fanda se rozhodl, že až pojedeme domů, stavíme se pro něj, aby měl na čem jezdit na pivo. Přejeli jsme do Loferu a šli si prohlídnout Loferschlucht. Vody se nám zdálo trochu víc, než je třeba. (byla to ale střední voda) Slalomka nad ním byla příjemnější. Po důkladném prohlédnutí, jsme vytipovali dva úseky dlouhé cca 100 metrů, které se nám zdáli za hranicí našich možností, ale zbytek jsme vyhodnotili jako jetelný. Vyvezli jsme se do St.Martinu, abychom se před ostrým startem trochu rozpádlovali. Jarda s Fandou převezli auta a mohli jsme nasedat. Začátek vůbec nestál za to. WW I., slalomka už byla zajímavější a pak prvních asi 100 metrů Schluchtu taky a rychle ven z vody. Začátek jsme zvládli bez komplikací. Přenesli jsme cca 100 metrů a vrátili jsme zpět na vodu. Následovalo dalších cca 100 metrů sjízdných a pak zase řeka nabírala spád. Ten nabrali i události. Jarda, jedoucí v té chvíli jako první, se nám převrátil a zmizel i s materiálem do schluchty, kam jsme nechtěli jet ani na lodích. Moc jsme mu pomoc nemohli. Fantoci se rychle vydal za ním po břehu. Mezi tím, jsme my ostatní zastavili vysedli a čekali až dojede poslední Klacek. Jenže ten nedojel a místo něj se objevilo jeho pádlo. Zkoušel jsem pro něj doplavat s házečkou v ruce, kterou držel Fanda, ale nestihl jsem to. Po chvilce se objevila jeho loď a já se znovu vrhl do vln s házečkou v ruce. Lodi jsem se stačil chytit za chyt, ale raděj jsem se pustil a nechal se dotáhnout Fandou zpět na břeh, protože loď už mizela v dalším skoku. Nevím co dělali kamarádi dál, ale já hodil svou loď na cestičku a pelášil pod Schlucht na nasedací místo, abych mohl honit materiál a hledat Jardu. Toho jsem našel s lodí cca 100 metrů po proudu. Vypadal zaplať přírodo v pohodě a loď už měl. Řekl jsem mu, že jedu hledat pádlo a vyrazil po proudu. Stačil mě ještě říct, že auto máme u dalšího mostu. Řeka už tam jen proudí a má maximálně WW II. Takže jsem ani moc neriskoval. Dojel jsem nějaké rakušáky a ty mě řekli, že pádlo neviděli, ale že mají kousek lodě. (doslova, „piece of boat“) Byla to zpěra z Jardovo lodi. Tak jsem je předjel a jel dál. Na jednom přehledném místě, jsem zastavil a vylezl na kámen a čekal na pádlo. Najednou se přihnal Fanda, že Klacek je v pohodě a má taky loď a nemá pádlo. Vzal si od Rakušanů Jardovo díl a Jeli jsme dál. Protože Fanda věděl, kde nechali auto. V Reithu jsme zastavili a vylezli si na most a pozorovali řeku, jestli něco nepoplave. Po celkem slušné době připlaval Jarda a pádloval prknem. Tak jsme koukali na vodu tři. Vymysleli jsme, že budu hlídat sám a oni dojedou pro auto. Vrátili se a Ička s Fantocim a Klackem stále nikde. Tak jsme s Fandou usoudili, že asi stále hledají a jeli se za nima podívat na Schlucht. Po našem odjezdu ale hned přijeli a tak nás Jarda zavolal SMSkou zpět. Hledali pádlo a našli, ale jen to Klackovo. Zase ovšem utopili Fantociho házečku. Pro upřesnění, Klacek ji vrhl do vln a zapomněl v rozrušení držet konec. Bilance byla smutná. Jedno pádlo pryč, Fantociho házečka pryč, Jardovo morál pryč a naše představy, že zvládáme záchranu na vodě, vzali za své. Nicméně byli jsme alespoň všichni zdrávy. Fantoci s Klackem a Jardou se vydali znovu hledat Jardovo pádlo na druhý břeh Shluchtu . Fanda já a Ička jsme čekali. Vrátili se za strašně dlouho, ale protože bylo celkem teplo ani nám to nevadilo, dospávali jsme autonoc. Já se snažil dívat na řeku, kdyby něco plavalo, ale padala mě hlava. Protože se opravdu udělalo docela modré nebe, rozhodli jsme se strávit noc pod širákem u mostu pod Schluchtem. Zítra že pojedeme do Loferu sehnat nové pádlo a dáme opravnou jízdu s hledáním pádla. Přejeli jsme a začali jsme vařit těstoviny ve velkém hrnci pro 5 lidí a Fandu. Jarda se šel jen tak namátkou ještě projít na místo do zatáčky, kde byla spousta naplavenin, jestli se tam neobjeví jeho pádlo. Po chvilce se vrátil s vítězným pokřikem … a pádlem nad hlavou. Označili jsme onu zatáčku za svaté místo a udělali tam po večeři pouť. Očekávaná tryzna se změnila na oslavu Jardovo štěstí. Vypilo se něco vína a byl to celkem Večírek. Pustili jsme si hudební 205, brandy popili i po stromech jsme zalezli (já tedy).

Ráno klasika balení, snídání, mytí zubů atd. Volanty tentokrát padli na Klacka a mě. Jeli jsme tentokrát jen ze začátku slalomky z kempu v Loferu. Počasí bylo veselé, azuro a cca 25 °C, vody bylo o něco míň než včera, ale stále to byla střední voda. Tentokrát není o čem psát, protože jsme vše zvládli vzorně bez riskování a nehod. Fantoci a já jsme si přidali nad druhým nástupním místem jeden skok navíc pro zvednutí adrenalinu. Ovšem pečlivě odjištěni. Fanda stál na kameni s házečkou a Klacek byl připraven v lodi honit materiál. Nebylo jich ale třeba, protože řeka byla milosrdná. Do Reithu už není nic dramatického, takže druhý den byl bez nehod. Sušení a balení a přesun na Traun. Řízení auta není mým koníčkem a tak jsme všichni trpěli. Nejvíc přetížená 205 v Jardovo GPS zkratkách, chvilku jsem ji dusil, pak zase přetáčel. Fanda trpěl a dělal učitele v autoškole, nadával na mě a Jardu a GPS. Naštěstí mohl pít pivo a tak někde kus za Berchtesgadenem přestal mluvit a jen koulel očima. Já jsem taky trpěl, protože jsem musel poslouchat jeho keci a pak koukat jak koulí očima. Jen Ička na zadních sedadlech chrněla a Fantoci měl tradičně vtipné kydy do vysílačky. Stavěli jsme se podívat na Lamer v soutěsce. Zaplatili jsme 3 eura vstup, prohlídli novou a staré peřeje, a když se vraceli, zjistili jsme, že jsme byli asi poslední platící, a že když se počká, tak se po šesté neplatí. Inu náš příspěvek k rozvoji turismu. Vody měl Lamer dost, z peřeje žebra šel celkem strach, ale autobusový efekt to tlumil. Lamer jsme měli vytipovaný na neděli dopoledne. Taková pěkná tečka za tím naším výletem. Nocleh jsme se rozhodli strávit na nějakém pěkném odpočívadle někde u chlazení. Našli jsme celkem pěkné i se stolky, jen bylo u dost frekventované silnice. Večer se ale uklidnila. K večeři bylo Fantociho rizoto a večírek byl na bílem víně … Jen nám v noci začalo pršet. Plachta, bleskově natažená mezi 205 a svodidly, to ovšem napravila. A večírek končil v leže.

Halstatsee nás přivítalo ráno zamračenou oblohou. Dojeli jsme na výstupní místo a šli si prohlédnout řeku. Přišlo nám to jako taková ostřejší Jizera, ale byl to trochu autobusový efekt. Prošli jsme ji až k lávce pro pěší a vyhodnotili ji jako těžší, ale s respektem jetelnou. Na nejtěžším místě jsme viděli jet nějakého místňáka, ale jeho jízda nám vůbec nic neřekla, protože si jel evidentně kudy chtěl, a když ho to sešouplo kousek po zadu a namáčklo na kámen, tak se kolem něj jen tak protáhl, usmál se na nás na břeh a pokračoval ve své exhibici a vymetání nejmenších vracáků které na řece našel. Chyba byla, že jsme neviděli skutečně nejtěžší peřej v zatáčce za hospodou. Je daleko od cesty a už jsme byli líní tam chodit. Viděli jsme sice proti proudu, že to tam nebude úplně zadarmo, ale jen jsme nad tím mávli rukou, že když tak zastavíme nad a prohlídneme. Řidiči byli tentokrát soutěžák Fantoci na subaru a Fanda. Prohodili jsme auta a nasedli na řeku pod nádražím. Začátek je taková rychlejší WW II. se zabijáckým jezem, který má ovšem prýmový rybí schodiště. Pak začala řeka trochu přiostřovat, ale jeli jsme disciplinovaně ve vláčku s dostatečnými rozestupy a cestu určoval buď Fantoci, nebo já. Styl byl jasný, vyhýbat se všemu, tedy Ojebátor. Vše se dalo na oči. První problém, nastal na peřeji, kde jsme viděli místňáka. Ač jsme měli stopu naprosto jasnou, raději jsem zastavil, protože jsem viděl jen hranu a níž nic. Vylezl jsem si na kámen s házečkou a ukázal zbytku kudy mají jet. Mezi tím kolem mě profičel Jarda úplně opačnou stopou a nějak to prokátroval, ani jsme na něj moc nekoukal. Ostatní projeli těsně kolem levého břehu, jak jsme se domluvili. Úvodní skok žral trochu víc zadek a stavěl na svíčku. To vyřešil Fanda, když to vzal nechtěně trochu dál od břehu přes takovej nakopávací placák a krásně tu žumpu boofnul. Jel jsem jako poslední, takže jsem použil jeho stopu a pohoda. Pak jsme ujeli cca 200 metrů a začínal onen problém, který jsme neviděli. Zastavil jsem vpravo, což nebyl dobře zvolený břeh. Lezli jsme po svahu mlázím kam až to šlo. Snažili jsme se prohlídnout co nejvíc, ale moc toho vidět nebylo. Určil jsem si dvě možnosti. Jedna středem přejet do leva a chytit se ve vracáku. Druhá dámská vpravo slalom mezi kameny a možná i nějakej přehoblovat a pak do leva do stejného vracáku. Ička s Klackem vyhodnotili že nebudou riskovat a přejeli na druhý břeh a peřej obnesli. Já jel jako chroust dámskou, ale úplně se mě nepovedla a narazil jsem do jednoho velkého kamene, jen jsem se kolem něj protočil a vrátil se do směru, ale vracák už jsem nestihl. Dole ale byla ale už stopa jasná, jen tam byli hrozné žumpy. Skončil jsem v jiném vracáku o cca 50 metrů níž. Vylezl z lodi a šel s házečkou dělat morální podporu pro ostatní. Fantoci jel stopu za mnou, ale vybral nějaké vrbičky, nicméně dál jel lépe a zastavil ve vracáku u kterého jsem dělal záchranu. Fandovi se stejná stopa moc nepovedla a zaklínil se s lodí pod nějaký kámen se stromem. Z druhého břehu to vypadalo dost nehezky. Seděl v lodi a voda mu šla trochu přes hlavu, jako v hodně silném sprchovém koutu. V pohodě ale vylezl, se svým tradičním úsměvem, z lodi na kámen, uvolnil si loď, nalezl a v bez potíží dojel. Jarda takové štěstí neměl. Horní část se mu povedla naprosto skvěle. I přejezd do leva zvládl, a měl to za sebou, pak ho ale žvejknul nějaký šikmý válec a nepovedlo se mu vylehnout. Druhý zvedací pokus vypadal skoro dobrej, ale poroučel se zpět pod vodu a pak sjel hlavou dolů takovej menší skok a upravoval dno přilbou. Pak už šel z lodi. Bohužel to už bylo pod místem, kde jsme stáli, takže házečka byla k ničemu. Provedli jsme náš tradiční rozprch. Já se snažil těsně u břehu chytit pádlo, ale nedokázal jsem ho v tom terénu doběhnout. Klacek to vzal po cestičce a Fantoci v kajaku za Jardou. Jarda po asi 50 metrch vylezl sám na pravý břeh, ale materiál jsme nechytli. Fantoci našel loď po cca 200 metrech vprostřed řeky nabalenou na kameni, ale pádlo bylo pryč. Vrátil se a instruoval nás, jak ji máme dostat. Ovšem vyrazit ji lodí by vážně nešlo. Možná ponorkou, protože byla celá pod vodou. Zastavili jsme s Fandou na pravém břehu, protože byl blíž a pomocí házečky jsme ji uvolnili a dotahli na břeh. Škoda, že se kamarádům nepovedlo hodit nám házečku z druhého břehu, měli by jsme ji kde jsme potřebovali. Takhle nás čekal převoz na druhou stranu. Přivázat ji za sebe na fest, na to jsme se necítili a přes širokou řeku s házečkou by to taky asi nešlo. Zvolil jsem variantu vylitou loď poslat po vodě a dostrkat ji. Byla to blbost. Šťouchli jsme do ní na 200 metrech dvakrát a šla zase pod vodu. Nabalila se opět na další kámen tentokrát cca 4 metry od pravého břehu. Opět jsme ji dostali pomocí házečky na pravý břeh. Během naší druhé záchrany přijeli nějací, jak my říkáme, guruové z Čech a jali se nám pomáhat. Tisíceré díky za převezení lodi na hopsšňůře a za naučení motání házečky. Jen škoda těch latinářských řečí okolo. Je pravda, že na těžší vody nemáme moc zkušeností se záchranou, ale tohle bylo až trochu úsměvné. Alespoň si Ička pořádně utáhla přilbičku a já mám perfektně smotanou házečku. Až mě přišlo líto, když jsem ji musel rozmotat na sušení. To byl vlastně konec dramatu. Jarda si donesl loď pod konec peřejí a zbytek dojel pomocí rukou, protože pádlo jsme nenašli. A ostatní jsme dojeli už jen na oči. Vymysleli jsme, že doplujeme až na Halštaské jezero a podíváme se ještě po pádle. Jel Klacek Ička a já. Měli jsme čekat někde u ústí do jezera. Bylo to dál než jsme si mysleli. Jeli jsme kolem břehů a mohli si oči vykoukat, ale nic jsme nenašli. U posledního mostu čekal už Jarda a řekl nám, ať to už dojedeme, že to je půl kilásku a že si nás tam najde. Tak jsme jeli. Když jsme vyjeli na jezero, tak tam ale nikde nebyl. Bylo to takové dost odlehlé místo. Nikde žádná silnice ani cesta a začal foukat hrozně silný nárazový vítr. Chvilku jsme se tam jen tak motali na vodě, ale pak jsme zamířili po větru, protože jinam to ani nešlo, do leva kolem břehu. A to byla chyba. Jarda nás totiž hledal u ústí a byl dost rozčílenej, že tam nejsme. Bylo tam hodně naplavenin, tak jsem je ještě trochu prohlížel. Hrozně to tam smrdělo bahnem. Dojeli jsme k takovému ústí potoka s lodními garážemi a vylezli jsme na břeh, abychom se rozhlédli. Nikde nikdo, tak jsme si řekli, že půjdeme k silnici. Tam jsme došli hned, vystavili lodě u parkoviště před pláží a snažili se nějak zahřát poskakováním a pobíháním. Nálada byla dobrá i když studená. Vítr naštěstí přestal brzo tak šíleně foukat. Proti trudnomyslnosti jsme si házeli golfovým míčkem z Loferschluchtu. Pak jsme se rozhodli, že přejdeme na jiné parkoviště, protože tam byli záchodky a blíž k jezeru. Na břeh jsem vystavil svoji oranžovou loď, abychom byli vidět z dálky. A pak už jsme jenom čekali a byla zima a pršelo a my začali propadat malomyslnosti. Co s námi bude a čím se budeme živit, jestli na nás zapomněli, nebo jestli se jim něco stalo. Dokonce jsme byli sprostí. Myslím, že to bylo tak hodinu a něco, než se objevili kamarádi naši zlatí. Projížděli parkoviště kolem jezera a Fanda viděl z dálky moji loď. Dostali jsme lehce vynadáno a taky jsme si zanadávali, atmosféra by se dala krájet. Napili jsme se rumu a trochu najedli a hned bylo líp. Na neděli byl v plánu Lamer a když by počasí dalo tak soutěska. Mraky dali moc a pršelo a pršelo. Spát jsme chtěli u Lameru. Kousek pod nástupním místem CK-RA našel Jarda krásný plácek a natáhli s klukama plachtu. My jsme zatím sehnali vodu na vaření od příjemné starší paní. Naše posádka 205 měla trochu zaječí náladu. Voda stoupala a nám se zachtělo tepla a výhled na sjezd Lameru byl dost nejistý. Nicméně zůstali jsme. Večeři jsme tentokrát měli od Květy. Jarda s pomocí tří asistentů vytvořil jako přílohu bramborovou kaši a musím přiznat, že se večeře povedla. Večeře nám celkově pozvedla náladu. Pivo a víno se už chladilo pod kameny a večírku nic nestálo v cestě. Jarda vytáhl svůj Jindřichohradecký voňavý a Fanda se ofrňoval, ale nám to nevadilo. Zmizel jako mávnutím proutku a pak už to šlo ráz na ráz, ráz a ráz. Zavzpomínali jsme na Melčku a ochutnali kofilu a bylo jí dost. Spát jsme šli, dle Fandy, něco kolem druhé. Majitelé vozů si ustali naštěstí v nich a tak jsme se pod plachtu ve čtyřech celkem pohodlně vešli. Pršelo celou noc.

Řeka si přes noc hodně přidala a odnesla zbytek našich jistě dobře vychlazených piv. Ani jsme moc nepřemýšleli co pojedeme a po snídani a převezení 205 jsme hodili lodě na vodu přímo u tábořiště. Mělo to být před soutěsku něco kolem 8 kilometrů. Jarda bez pádla se rozhodl udělat nám nějakou hezkou fotku. Byla to taková svižná WW II., která se před malou soutěskou po spojení s přítoky stala díky stavu WW III. Jarda si odlovil jednu geocache a stihl nás přesně při průjezdu malou soutěskou. Bylo tam pár celkem velkých šikmých zabaláků a tak někteří předvedli jak umí vylehávat a někteří i zvedání. Lamer měl toho dne slušných 58 kubíků. Naše rozhodnutí nejet dolů bylo správné. Pak už jen vysedání, balení a loučení. Subaru zamířilo přes Salzburg přímo k domovu a 205 se vydala zpět na Saalach pro Fandovo nové kolo. Byla to bohužel zbytečná zajížďka. Kolo už někdo uklidil před námi. Pak jsme chvilku tápali kterou stranou se dát a rozhodli jsme se pro dálnici na Mnichov. Cestou nás chytlo pár slušných průtrží mračen, někde ani nebylo moc vidět na silnici. V Mnichově začal tradiční problém. Měli jsme mapu pouze Rakouska a Čech. Nakonec jsme zabloudili jen trochu a po použití slunečního svitu a kompasu, jsme usoudili, že jedeme moc na sever a přes Dachau se Fanda svým neomylným smyslem vrátil na dálnici na Norimberk a pak už byli cedule na Regensburg. Našemu trápení, ale neměl být konec. Auto najednou přestávalo do kopce ztrácet síly. Až je ztratilo docela a my zůstali stát, v dešti kousek před Chamem, bez benzínu. Spotřeba naloženého auta s loděmi na střeše, byla trochu vyšší, než byl Fanda zvyklý. Slili jsme vodu a uvolnili jednu dvoulitrovku a já se vydal pro benzín. Ušel jsem asi pět kroků a mávl petkou na první auto a už to šlo jako na drátkách. Fanda pomohl s komunikací a už mě sympatický mladík vezl svým starším BMW cabrio k pumpě. Cestou se zeptal, jestli mám peníze a mám pocit, že kdybych řekl že ne, tak by to i zatáhl. Počkal na mě a už jsme letěli zpět. Celé to trvalo snad 15 minut. Moc jsem poděkoval, Fanda mu nevěřícně uznale zamával a mohli jsme k benzíně doplnit nádrž a pokračovat k domovu. V duchu jsem se omlouval němcům, protože jsem toho o nich nikdy moc pěkného neřekl, ale tohle mě ukázalo. A to je celé. Jen ještě dík Fandovi, který mě hodil do Plzně, protože jinak bych dorazil domů nejdříve v půl desátý, takhle jsem už něco po osmé bral doma za kliku a vítala mě moje drahá Janina s večeří.

Fotky: https://ko1ko.rajce.idnes.cz/Saalach,_Kopentraun,_Lamer_4.-7.6.09