Loisach a Rißbach 6.-7.8.2011

01.02.2013 09:11

Akce: špuntový výlet

Obtížnost: WW II-III+.

Zúčastnění účastníci výletu: Tarzán a kamarádi Míla Voják a Kája Cvalín

Počasí: sobota krásně jasno, Neděle vytrvalý déšť.

Vodní stav: Spíše míň, ale jetelné.

 

            Chtěli jsme jet v srpnu na vodu. Míla a já stoprocentně a ostatní kamarádi měli taky chuť. Termín nakonec určil Fantoci 6.-7.8. Účast nahlásil Jirka, Fantoci, Klacek, Míla a Já. Oslovil jsme proto ještě pár kamarádů a Kája Cvalín se chytil. 6 lidí na dvě auta, to jsou lepší počty. Chtěl jsem Jirku trochu namotivovat a  hecnul jsem ho ve středu na Kalikovák. Nápad to byl dobrý. Jeho realizace nebyla dobrá. Jirka si při eskymáku urval namožené rameno z Gailu a já dal dvě krysy. Jednu díky novým krátkým kšandám, které my strhli šprajdu a druhou po zlomení pádla. Kšandy jsem si přešil. Můj oblíbený list pádla od taty vzala voda, a Jirkovi doporučil doktor mít ruku 14 dní na pásce. A bylo nás zase pět. Na dvě auta málo, na jedno moc. Taky se trochu komplikovala situace okolo druhého vozu, protože Kája nechtěl kvůli vyšší spotřebě brát svoje auto a do Mílovo 106 se čtyři nevejdeme. Situace se vyřešila, nepříliš idálně, ale skoro sama. Fantoci s Marťou se rozhodli jako vzorní otcové věnovat rodinám a tak jsme zůstali tři, Kája, Míla a já. Auto nakonec vzal Kája, protože jsme vyhodnotili, že 106 by byla sice ekonomická, ale trochu malá.

            Odjezd byl naplánován z ČOV něco po19:00 a opozdili jsme se jen nepatrně. Něco po 20:30 jsme nabrali Mílu na Rozvadově a pokračovali k horám. Kousek před Mnichovem jsem vystřídal u volantu Káju a ten se chytil myslivce a urval mu drátky. Začal se seznamovat s Mílou a za chvíli bylo v autě veselo. Pivo teklo a ještě se cpali vepřovým kolenem. Něco po 1:00 jsme přijeli na parkoviště na nástup na Loisach. Myslivec cestu naštěstí přežil a mohl jsem ho konečně taky ochutnat. Mírně poprchávalo, proto jsme rychle natáhli novou plachtu a ještě popíjeli chvilku ve spacácích. Ani nevím, kdy mi padla hlava. Ráno nás brzo budí projíždějící auta a téměř čisté nebe a sluníčko. Čekali jsme zataženo a přeháňky, ale tohle je mnohem lepší. Po snídani jdeme na vodu, soused z karavanu nám hlásí, že v týdnu tu jezdili lokálové z Gapa, a že by měla být soutěska bez stromů. Vody není moc, ale nad limitních 90 cm je. Charakter řeky kamarády mírně zaskočil a trochu valí oči. Míla hned po začátku musí zvedat. A jde mu to, vymrštil se z vody takovou rychlostí, že jsem měl strach, že se převrátí na druhou stranu. Asi po dalších 100 metrech ale dává první krysu. Naštěstí tuhle jízdu i poslední. Neviděl jsem ji, takže ani nevím jak. Odlovil se tuším sám a pak už mu to celkem šlo, občas jel kousek po dvou kolech, ale má chytrou loď. Kája si na kličkování mezi kameny zvykl snáz a byl už pak celkem jistej. Po dojezdu do Gairnau se kluci můžou opalovat a sušit věci. Já nazouvám maratonky a oblíkám své běžecké hadry a peláším pro auto. Celé kolečko nám to trvalo něco těsně pod dvě hodiny. Uděláme si malou přestávku, dáme svačinu a jedeme znova. Druhá jízda je vždycky lepší, jsme si jistější a řeku si víc užíváme. Kája bohužel někde nad Kachním zobákem dorovnává Mílu v krysení, zase jsem to neviděl, ale alespoň jsem tentokrát pomohl chytit loď. Při čekání jsem se připravil a natočil Káju, jak jede Kachní zobák. Míla se ovšem nedává a na posledním stupni se opět ujímá vedení a vítězí v krysách 2:1:0. Tentokrát jsem to viděl. Ukázkové najetí na velký kámen, proud na zadek a překlopení proti proudu, málo vody, drhnutí hlavou o dno, asi jeden pokus o zvednutí a jde se ven. Slunce stále svítí a tak můžeme v cíli sušit a já opět vybýhám pro auto. Po příjezdu si dávám koupel a obdivuji starého sjezdového singla, umístěného jako dekoraci nad dveřmi do loděnice. Je lepší než moje tréninková Gapa co mám v garáži. Kdyby mě netrápilo svědomí a vešel jsem nám na zahrádku, asi bych ho zcizil. Rozhodujeme se, že třetí jízdu už nedáme a raděj se v klidu přemístíme na Rißbach a okoukneme vodopád a soutěsku. Cestou bereme benzín a projíždíme mýtem na soukromé cestě kolem Isaru. Vodopád je působivá záležitost a prohlížíme ho s respektem. Jet či nejet, to je oč tu běží. Taky se koukneme na místo, kde se má končit normální štreka, abychom nevjeli do nějakého průšvihu. Nechávám rozhodnutí o vodopádu na zítra a přesouváme se na nástupní parkoviště. Děláme, že ceduli se zákazem kempování nevidíme. Natahujeme ráčnu na sušení a vaříme večeři. Je tu spousta aut a jeden karavan. Chvíli po nás přijíždí parta Španělů a rychle se ženou na vodu. To je už něco kolem 18:00. Kája vyzvídá, že asi tři pojedou i celou soutěsku. Takže stav je asi normální. Podle vybavení vypadají dost zkušeně. Obyvatel karavanu Wolf se svým psem Ajaxem se s námi začíná kamarádit a přináším nám lahev vína, protože se mu prej líbíme. Nechtěl být na parkovišti asi jediný hříšník a tak se družil. Za chvíli nám přinesl ještě kus pečeného masa v alobalu, prý do těch našich nudlí, a že se staví večer. Mnichováci co tu byli na kolech, nás varují před policií, ale na dnešek tu taky spali. Začíná se kazit počasí a tak natahujeme plachtu a zaleháme do spacáků. Déšť ale netrvá dlouho a tak si ještě jdeme zaházet frisbee. Večírek pod plachtou je super, Wolf je profesionální lesoplundr z Berlína a docela pohodář. Nesedí s námi ale zase moc dlouho. Když konečně dopijeme myslivce, bere si jeho lahev na památku a jde spát. My se snažíme sportovně dopít všechno víno, co máme, ale nedaří se nám to a postupně usínáme, Míla Kájovi téměř na klíně. Zbyla nám jedna láhev bílého a v mé petce tak asi čtvrt litru šeďáku. Risbašské večírky jsou zkrátka príma. Policie se naštěstí neobjevila. A v noci docela sprchlo, ale plachta je super.

            Wolf s Ajaxem samozřejmě přišli opět na snídani a rozloučit se, protože odjížděli hned ráno domů. Chceme taky dom, a tak jdeme rychle na vodu. Stav vody je ideální a tak nikde nedrhneme a pelášíme bez zbytečného stavění stále dolů. Zastavíme jen v esíčku na okouknutí stupně. Ze břehu nevypadal tak velkej, ale když ho jedu, mám o Mílu docela strach. Radši vylezu s házečkou na břeh. Kája jede suveréně. Míla sice po dvou kolech a trochu si skřípne palec na ruce, ale bez zvedání. Podařilo se mu i zkušeně zastavit ve vracáku přímo u nás. Další peřej jsou taková podélná žebra a u těch nestavím, ale dávám je rovnou na oči. Už když je jedu, je mi jasné, že to byla chyba. Kája naštěstí zastavuje nad a Míla bohužel vletí do nich za mnou. Někde v půli se převrací a dává asi dva stupně hlavou dolů. Nedaří se mu srovnat a po třetím pokusu jde ven. Docela se nalokal, ale materiál a zdraví neutrpělo. Kája po prohlídnutí sjíždí bez ztráty kytičky. Závěrečná soutěska je krásná. Míla to bohužel nevydrží psychicky. Při představě čím končí, utíká z vody asi 50 metrů před normálním výstupním místem. Závěr není těžký a výstupní místo je bezpečné, škoda že to nedojel. Daří se nám naštěstí díky vydatnému dešti stopnout hned první auto a to mě odveze až k našemu autu a pak se vrací, protože až nad Hinterriß asi jet nechtěl. Byl to tradičně rakouský ochotný pán. Představa že bych běžel 5 kilometrů ve vydatném dešti, nebyla moc příjemná. Na vodopád jsme naštěstí ani nepomyslel, jednak byla dost zima a sám jsem nechtěl riskovat. Cesta domů celkem utíká, jen za Mnichovem se zasekneme na půl hodiny v zácpě, ale už něco po 16:00 jsme tuším v Plzni. Výlet super, jen škoda té nižší účasti. Kdybychom měli dvě auta asi bychom dali víc pokusů na Loisachu, nebo ještě jeden sobotní na Rißbachu.

 

Pro příště:

Zase jsme neměli výstražné vesty pro všechny cestující.

 

Fotky:

http://ko1ko.rajce.idnes.cz/Loisach,_Risbach_6.-7.8.2011