Labe 05

Odjezd je netradičně naplánován na ráno 5:30. Fanda nám dělá trošičku čáru přes rozpočet a po výroku“ Labe mě nic nedá“, se rozhodne nejet. Nakonec je to ale výhoda, protože můžeme zase jet jen Švejkovo seatem a nemusíme brát dvě auta. Místo Fandy s námi jede Ička. Opět si bereme sebou špunty. Na místo dorážíme v 9:00 a zjišťujeme, že startujeme až asi v 14:00. Ušetřený čas věnujeme prohlídce neznámému úseku Labe z Herlíkovic pod Vrchlabí. Kilometráž nám nepřijde moc přesná a tak si to raděj okoukneme. Vrchlabská soutěska je celkem působivá. Stavíme se na polívce u Švejka a na startu jsme včas jako vždy. Plán je následující. Odjet závod co nejrychleji, ani né kvůli výsledku, ale hlavně aby jsme se stihli do16:00 ještě svést na špuntech. Švejk rychle dostopne pro auto ( má nejstopovatější obličej :-)) a my zbalíme raft. Pak jen naložíme raft a sjedeme pod slalomku a zbytek jsme si prohlídli ráno. Všechno dopadlo jak jsme si řekli. Jen vždycky když se po delší době pustím na kyblíku do silného proudu třesou se mě kolena, v singlu to naštěstí není vidět. Jedeme vesele a hlavně bezpečně k cíli. Až soutěska nás zastaví koukáme na ni smutně a nakonec s jištěním odborné poroty se odhodlám obětovat svůj mladý život na oltář rozvoje vodáctví a vrhám se do bublin. Udělal jsem to taky proto, že přišli nějací čumilové a nechtěl jsem je zklamat. Oproti Kamenickému vodopádu se mě povedl nájezd, ale moc mě to nepomohlo. Píchl jsem se do válce a o nějakém proražení nemohla bít ani řeč. Na štěstí mě pozadu vystřelil směrem do pravého vracáku a tam už jsem se udržel nevodácky zuby nehty skály. Pak jsem jako by nic odjel na druhý břeh a jeden z koukajících mě přehrál mé hrdiné video, které natočil na svůj digitální fotoaparát a které už nikdy neuvidím. Ledabyle jsem mávl rukou a prohlásil, že takhle to být nemělo. Hrdina hadr. Za 10 minut po výkonu vypli atrakci a tak jsme v soutěsce i skončili. Opět bez auta v 17:00 něco, postaveni před realitu dopravy. Na vedlejší silnici se nedalo nic stopnout, protože skoro nic nejelo a tak na nabídku mladíka ze zahrádky, který prohlásil jestli nechcem půjčit kolo reaguji okamžitě, že jasně. Začíná trochu couvat že jen starou libertu, ale já už necouvnu a tak se vydávám na strašném kole jeho matky šoupajíce špičkama neoprenek o asfalt na 5 km dlouhou cestu do kopce. Potkávám asi tak deset známých a většina mě i zamává. V neoprenkach, šprajdě a vodácké přilbě každej nejezdí. Nikdo mě ale na trati nepředjel a zpět s autem a libertou ve valníku jsem byl prej docela rychle. Dalším bodem programu je večeře u Švejka a procházka po Vrchlabí. Docela příjemné městečko s životem téměř velkoměstským. Stačili jsme si ještě nechat rezervačku v restauraci na večerní hokej (semifinále MS proti Švédsku). Hokej je príma a vítězí naši v prodloužení trefou Dvořáka Hurá.

Dál jsem to bůhví proč nenapsal, ale tuším že jsme spali na parkovišti u Švejka, zmokli jsme  a druhej den jsme ještě jeli spodek a že to bylo príma.