Hurá na Orlici, aneb náš první a poslední závod pramic v roce 2004

            Jako tradičně (podruhé) mě vyzvedli kluci v Plzni na zastávce u Pietasu. Jelo nás pouze 5 Fanda, jeho brácha Tomáš, Jirka, Švejk a moje maličkost Tarzánek. Museli jsme ale jet dvěma auty, protože do jednoho bychom se nevešli. Jirkovo peugeotem a Švejkovo Seatem za kterým se vezla pramice. Cesta ubíhala, alespoň mě teda jo, velmi v pohodě. Dokonce jsem se i vyspal. Pozdě v noci, po kratičkém bloudění těsně před cílem, jsme dojeli k vodní nádrži Nekoř, cirka v deset hodin v noci. Ve vsi téhož jména jsme zašli na pivko a na fotbálek. Chtěli jsme podrtit s Fandou místní borce, ale nějak jim to šlo, a tak jsme toho raději nechali, stejně už neměli v celé restauraci žádné desetikoruny. Všechny jsme nacpali do fotbálku. Jirka odešel brzy spát do svého vozu a my se rozhodli, že ještě chvíli posedíme. Když jsme šli spát, vyzvedli jsme na parkovišti spacáky, zkontrolovali jsme skrčence Jirku a odešli se pohodlně natáhnout na vytápěný sál nad restaurací. Spal tak spokojeně, že jsme ho nechtěli ani budit. Holt kamády si nevybíráš.

            Druhý den jsme se probudili mezi několika dalšími spáči. Jirka nám ráno spílal, proč jsme ho tam taky nevzali, ale pozdě bycha honiti. Hned před restaurací jsme naládovali novou vzduchovku a čarostřelec Fanda nám předváděl své umění na pampeliškách a větévkách. Škoda že při závodě mu to šlo o něco hůře. Hledání startu a hlavně prezentace nám moc nešla, ještě tak ten start jsme našli, odnesli jsme si tam loďku i když to byla pěkná dálka. Ale prezentace, jak když se do země propadne. Nakonec jsme dokázali i to a mohli se obléci a odebrat se na start pod hráz přehrady. Start se nám nějak nevydařil, rozhodčí tam na nás koukal a povídal si s někým a najednou povídá: „Sakra už jste měli jet“. Tak jsme jeli, ale to byl fofr. Nějak se nám nevedlo, první jez jsme skočili tak nějak na půl bokem a zlomili si vzpěru v lodi. Na dalším, pod kterým se mělo přetahovat, jsme už byli dojeti od pronásledovatelů, a protože jsme nevěděli kam se dát, tak nás předběhli pod jezem, kde se musela táhnout loď asi 200 metrů po kotníky ve vodě. Další jezi byli dost drsný a dokonce jsme prohnuli vlnolam. Střelba se nám taky moc nevyvedla až na mě, ale potřeboval jsem 6 ran a tankistu Švejka. Fanda měl smůlu a Jirka unavené oko. Zkrátka jsme se mohli klidně dvě minuty vydýchat, což znamená 4 terče a 6 ran do pryč. Dojezt do cíle byl eště přes další krásné jezy, na kterých stálo početné publikum. Zvláště poslední jez nás málem potopil. Na štěstí jsme měli zdatného vylívače Jirku. Sjezd se nám prostě vůbec nepovedl, ale byl to zážitek a že nebyl kladný není důležité, hlavně že byl silný.

            Po dojetí do cíle jsme se rozdělili a Švejk s Jirkou se vydali na strat pro auta, nevím jak, ale myslím že šli skoro celou cestu pěšky. My zbylí jsme měli za úkol dovézt pramičku po proudu do kempu o kterém nám řekli naši kamarádi ze Starého Kolína. Bohužel jsme si nevzali žádné peníze a tak jsme jen tak smutně koukali na hospůdky okolo řeky a trpěli žízní a hladem. Dobré taky bylo, že jsme vlastně téměř nevěděli kam jedeme. Ale dokázali jsme to a šťastně jsme se našli a mohli vyrazit oblečení do suchého, do teplé restaurace. Tradiční výlet na hrad Litice byl skutečně tradiční. Nějak jsme se zasekli pod hradem v jiné příjemné hospůdce a museli jsme počkat až přestana pršet. Hrad jsme nakonec dobyli a to doslova, protože bylo zavřeno a tak jsme tam přelezli pžes zeď. Dole v restauraci mezitím Fanda s úspěchem balil pomocí lízátka nadrženou polku. Trochu jsme mu to se Švejkem svým šmírováním pokazili, ale stejně bylo všude mokro, tak by se nemohli nikde válet. Večer jsme se vydali do nádražní restaurace za Starokolíňákama, bylo znát, že už tam ladí cirka od 16:00. Měli náskok, ale dělali jsme co jsme mohli a bylo to príma, zpívali jsme diskutovali o autorství písní a zvolili si kulturního referenta, nikdy mě nenapadlo, že vodácký oddíl potřebuje takového funkcionáře, ale už ho máme. Fanda je ten pravý. Večírek měl i kaskaderskou vložku s rychlými koli. Stalo se to asi takto. Šli jsme sledovat projíždějící vlak na přejezd vedle hospody. Sedíme na židlích přinesených z restaurace, čekáme, ale místo vlaku přijíždí najednou auto z druhé strany přejezdu. Docela nás překvapilo, že na takové silnici a takhle pozdě projíždí auto. Asi se pán vracel také z nějaké veselice a chtěl se blýsknout před svou kráskou. Jak umí rychle rozjet auto, že mu dobře fungují brzdy a jak umí udělat smyk, akorát asi nechtěl, aby mu přes kastli přeletěla ta židle, kterou někdo nestihl odhodit, ale nic jiného se naštěstí nestalo. Všichni jsme uhnuli, prokleli řidiče, řekli mu co si o něm myslíme, ale asi nás neslyšel, protože udělal eště jedny hodiny a odjel směrem z kterého k nám přijel.

            Druhý den jsme vstali časně a odebrali na start slalomu a sprintu. Nevzpomínám už si na nic zajímavého. Jen to že nám to moc nejelo a tak jsem poprvé nebyl ve slalomu pramic první, ale třetí a o sprintu raději ani nemluvit. To je asi tak všechno, Moc se mě to líbylo a doufám že se na Orlici ještě někdy podíváme a nemusí to být ani na pramice, ale jen tak na pevné lodě.

Pavel Vraník Vrána